Kolem deváté, respektive asi tři minuty před devátou dorazil šéfík s tím, že máme být v devět v Řečkovicích...byl to takový jeho tradiční ftípek. Začal jsem se převlíkat a když už jsem byl plně vybaven pro přežití v krutých českých mrazech, auto bylo napakováno haraburdím potřebném k úspěšnému zaměření či vytyčení čehokoliv co si klient usmyslí a my toho budem fyzicky schopni a já už stepoval u auta, šéfík si mě zavolal na kobereček a chtěl jestli nemůžu klíčem od své skříňky zkusit otevřít tu jeho...nemohl totiž najít svůj klíček. Tak touto zábavou jsme strávili asi další půl hodinku a bez násilí se nám prostě skříňku otevřít nepodařilo. Problém byl v tom, že on tam měl pracovní boty a nás čekalo vytyčování na stavbě a to je hodně špinavá práce...asi tak špinavá, že pokud máte boty, které nejsou pracovní, tak po jednom měření na stavbě v blátě se pracovními stávají ať chcete nebo ne.
Když jsme se nedostali do skříňky, spásný nápad mého šéfa jet si pro boty domů byl zmařen asi v půli cesty k němu, když ho napadlo, že by si mohl vzít nové boty, které má v kanclu a nemá je ve skříňce...otočili jsme tedy auto a po krátkém čekání před kanclem se vrátil s botami ještě jinými než těmi o kterých mluvil a mohli jsme vyrazit vstříc práci. Tam už vše probíhalo dle plánu, až na to, že se během měření šéfovi bota sundala a on šlápl bosou nohou do bahna...tato akce se neobešla bez jeho...mmm...klení není zrovna to správné slovo...myslím, že...no...každej si doplňte své oblíbené sprosté slovo a utvořte z něj sloveso, ať se vyvarujeme vulgarismů.
Zbytek dne až do oběda byl takový jako vždy. Na obědě jsme měli takovou jemnou výměnu názorů, při které jsem opět zjistil jak 'humánní' člověk můj šéf je. Ví to o něm všichni, možná i on sám, ale vzhledem k jeho sebestřednosti ho to nijak netrápí. Vyrazili jsme na druhé 'místo činu', kde jsme měli zaměřit již dvakrát odloženou zahradu...a ona byla zamčená. Volali jsme proto majiteli a ten to nebral...sebrali jsme se proto a jeli do kanclu...myslel jsem, že už mám pro dnešek (bylo asi půl druhé) měření hotovo a ono ne...jak jsme zaparkovali před kanclem, ozval se telefon...hádejte kdo...jasně, majitel, že tam hned dojede...tak jsme se zase otočili a jeli tam, kde jsme už třikrát za poslední dva dny byli. Pak už následovalo měření, nudné, zdlouhavé, nepřehledné, prostě jako obvykle. Skončili jsme kolem čtvrté a odjezd do kanclu se zdál být jako krásný konec poměrně náročného dne, ale opak měl býti pravdou...následuje totiž něco co mě donutilo tento článek napsat...
Po obvyklých krocích, které dělám po návratu z terénu jsem se konečně vydal domů. Kolem půl páté už je kolem mého obydlí místa na parkování asi jako kontejnerů na pet lahve a proto následovalo hledání místa. Místo jsem našel...vlastně dvě, jedno větší, jedno menší, obě odděleny (naštěstí) pouze jedním autem. Při letmém zacouvání na první místo a zjištění, že tam se asi fakt nevlezu jsem vyrazil kupředu levá na místo prakticky hned před mým autem...a stalo se toto...ozvala se rána, zastavil jsem auto, vylezl, obhlídl okolí, zjistil, že nikde není žádný šrám (eště aby byl, když jsem měl všude přes třicet čísel místa), nasedl proto zpět do auta s tím, že se mi třeba jen urval výfuk, že to zaparkuju a uvidím...ale viděl jsem hned záhy, když jsem zařadil, přidal plyn a lehce povolil spojku, že to výfuk určitě nebude...auto se ani nehlo, ale pronikavé klepání mi dalo jasně napovědět, že se někde stala chyba...vypadá to jako pěkně na hovno zakončení celkem pěkně na hovno dne...ale stalo se něco co mi spálilo mou nervící pojistku v mé hlavě a vrátilo mě do dobré nálady...celkem paradoxně.
Vzhledem k tomu, že auto nejelo a parkovací místo bylo hned přede mnou, bylo nutné tam auto dostat. Jenže ulice, na které jsem stál byla mírně do kopečka, přesně tak, jak jsem to nepotřeboval...sám v autě...no...zkusím to...asi dvě minuty jsem se snažil rychlostí přibližně jeden centimetr za čtvrt minuty (0,024 km/h) dostrkat auto tak, aby nezavazelo, protože jednosměrka z obou stran obsetá zaparkovanými auty, to už vypadá, že se nedá jinudy projet...a taky že ne. No a teď konečně nastává ten okamžik slávy, který budu vykládak každému na pokládání. Jak jsem se tam mordoval s tím autem, za mnou se pomaličku tvořila kolona a po dvou minutách co jsem se snažil (celkem marně) auto alespoň mírně zaparkovat se za mnou naskládalo asi patnáct aut a věřte tomu nebo ne, jediný člověk, který mému marnému boji pomohl, byla mladá slečna, která šla kolem. Možná jsem až zbytečně naivní, ale tak jsem si říkal, že by to bylo ku prospěchu všech 'zúčastněných', kdyby někdo zvedl tu prdel ze sededadla a přišel mi pomoct...ale ne...nikdo...fakt sranda...zajímalo by mě, jestli by se nikdo nezvedl ani kdybych začal volat (což už sem měl v plánu těsně před tím, než přišla pomocná ruka) bráchovi, který by tam tak do dalších dvou minut dorazil a pomohl mě, nebo by tam opravdu všichni seděli a čekali...no aspoň, že nikdo nezatroubil..teda..kromě mně, když jsem se blbě opřel o volant...
No, byla to sranda...auto v háji a opět jsmem se poučil o laskavosti lidského plémě...tak to bude chtít zase vyplivnout nějaký ten peníz za auto...a to jsem teď dal nemalý peníz za novej mobil...ale o tom jsem vám ještě nevykládal, co?? Tak příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat