Den na hovno...znáte to!?

Jak už to to tak v životě bývá, není každej den posvícení. Všichni určitě znáte ten pocit, když se ráno probudíte, hned zkraje se něco posere a vy už začínáte tušit, že jste se probudili do dne, který se třema slovy dá označit jako 'kompletně na hovno'. Já měl tento den zrovna včera...

Den začal krásně. Probudil jsem se vedle své drahé polovičky, vrhl se na ranní hygienu a byl si koupit snidani. Když jsem platil hlavou mi bleskla taková drobnost, která se mi z hlavy od včerejška mírně vykouřila...na místě kde parkuju se provádí blokové čištění. Když jsem čtvrt hodiny po začátku dorazil na misto, ulice už byla vyčištěná...prozatím pouze od aut, ale to bylo taky to jediný co mě zajímalo. Jako naprostý panic v těchto věcech jsem jako prvni volal na policii, kde mě 'pohotový' a policii její 'dobre jméno' potvrzující strážník po několikerém zopakování mé espezetky utvrdil, že tam o tom nic nemá páč jim to tam volají asi až po akci a proto to mám zkusit za hodinu. Příjemnej jak prášky na blití, opravdu... Když se mi to rozleželo v hlavě cestou na trolejbus, šel jsem checknout jestli na značce není náhodou telefon...byl! Zavolal jsem teda přímo do odtahovky, kde mi paní semetrika, podobně příjemná jak pan policajt dala telefon přímo na odtahové parkoviště, kde mi (kupodivu) nejpříjemnější z ranní svaté trojice mr. odtahář oznámil, že auto tam je, řekl mi adresu a ja mohl s klidnou duší jet do práce...

V práci jsem si vytvořil kafe a začal dělat na jedné ptákovině, která mi tu zbyla ze včerejška. Bylo to schéma vodovodu, kde bylo potřeba něco dodělat a něco oddělat a bylo to celkové strašně zdlouhavy, časově náročný a děsně mě to nebavilo...stejně jako začínající pruzeni od šéfa.

Po obědě, který se ukázal jako světlý okamžik dosavadního dne, jsme jeli vytyčovat vodovod. Vytyčování je činnost při které máme souřadnice vytáhlé z plánu a vodovod určujeme v terénu. Souřadnice jsem měl samozřejmě od mého bezchybného šéfa a tím začal finální problém dnešního dne.

Ač v terénu su bezchybnej většinou já, jelikož dělám s mašinou, u které by bylo téměř vždy hned videt že sem se chyby dopustil, můj bezchybný šéf začal řvát samozřejmě na mně, když mi bod vycházel o deset metrů jinam než měl. Jeho oblíbená hláška 'seš normální?', když jsem mu oznámil o kolik jinam mi bod vychází, byla pouze začátkem. Když jsem zkontroloval všechny možné známé úhly a všechny seděly jak mají, znovu jsem mu oznámil, že mi to vychází deset metrů jinam. Vzhledem k tomu, ze můj šéf je vypatlanej cholerik, vzal vytyčku, škrábl s ní o zem společně s výkřikem 'do piče já se na to vyseru' nebo něčím podobným a začal řvát na mně. Netuším co (asi něco z jeho omezeného repertoáru urážek), jelikož ja na něj řval taky, takže pravděpodobně ani jednomu z nás nebylo příliš rozumět. Jedinej kdo se v tu chvíli bavil byli asi místní dělňasi, kteří tam makali. Tragéd vzal vytyčku a škrábl s ni následně do auta, což bylo nutně komentovano pouze 'však to rozbi, to pomůže' a začali sme prohlížet čísla bodů, souřadnice, plánek a jiný zbytečnosti. Aby nakonec zhmotnělá inteligence zařvala že 'jedem do prdele páč nám to nevychází', což bylo mířeno na dělňase, který nám měl zatloukat kolíky. Mírnějším hlasem pak podotkl, že za hodinu se vrátíme.

V kanclu jsme přišli na jednu drobnost a sice že mi pantáta Vševěd dal blbý souřadnice...což mi bylo jasný už venku. Vzhledem k tomu, že ve slovníku Pana bezchybného slova vyjadřující omluvu nenaleznete (jsou vyměněna za bonusová slova vyjadřující nadávku), byl nedávný incident označující mne za idiota smeten ze stolu, zameten pod koberec a nakonec i shozen do Vltavy...tolik klišé v jedné větě...

Není to tak dávno co jsem dělal průzkum veřejného mínění a dozvěděl jsem se od lidí mému šéfovi blízkých, že slova omluvy byla z jeho úst slyšena asi tolikrát, kolik automatů na kondomy najdete ve Vatikánu. Nicméně pokud bych bral své dosavadní zaměstnání jako kurz asertivity, tak mám jako učitele jednoho z nejlepších...bohužel...

Po tomto incidentu se z Doktora Vševěda stal Profesor Smíšek a po úspěšném vytyčení bodu, kvůli kterému jsem ztratil část života, ten vůl oznámil: 'No vidis že to de, proč to nešlo předtím?', což mě velice teoreticky mělo rozesmát, nebo možná aspoň uvolnit atmosféru, která z mé strany byla stále napjatá. Nepovedlo se ani jedno a ten člověk mě sral pořád stejně...

Zbytek pracovní doby proběhl celkem v pohodě, nicméně jeho blízkost mě stále nedovolovala vychutnat si konec pracovní doby. Nakonec sem se dovezl do kanclu a on odjel něco doměřit, čehož jsem využil, vyzvedl si nešéfa, ktery mě hodil na odtahové parkoviště, zaplatil krásných dvanáct stovek (v době kdy mám prachů fakt minimum tak tohle se opravdu hodilo) a už se vezl svým miláčkem zpátky domů.

Aby ten den ale nebyl tak na hovno, šli jsme s Evickou na večeři, dali si dobrýho Modrýho Portugala, večer se koukli na magory z Vyvolených, všechny je pěkně okomentovali a šli jsme spát. A nakonec ten den nebyl tak špatnej...

Běh na dlouhou trať...zase VyVolení!

Prázdniny pomalu končí a televizní obrazovky, časopisy i noviny zdobí stále častěji reklama na dalsi díl yntelygentni reality show VyHulení...pardon VyPatlaní...ehm...VyVolení Noví hrdinové... Je fakt, že člověk, kterej se rozhodne ukázat celýmu národu jak vybrakováno má v palici, je svým způsobem hrdina...spíš sice idiot, ale hrdina taky.

Jak jste pravděpodobně uhádli, já nejsu fanoušek tohoto pořadu, ale někdy se na něj rád kouknu. Proč? Znáte lepší způsob jak si zvednou sebevědomí než když zjistíte co za exoty po světě lítá? Nebo ještě lépe...co za exoty lítá po vašem městě? Navíc je to sranda, hlavně když se vás sleze víc, máte tu správnou náladu a celé dění na obrazovce komentujete.

Nevím kolik z vás se včera na zahájení třetí sezóny dívalo, každopádně do první reklamy jsme se pouze seznámili s moderátory, kteří nás budou další tři měsíce provázet touto ždímačkou peněz. Díky Bohu, že Bůček a Kobza mají na starosti noční vysílání, které jsem viděl jednou, celou dobu jsem čekal na něco zajímavého a to se ukázalo až na konci... Pokud vás zajímá cože bylo to zajímavé na nočním vysílání, tak správná odpověď je 'závěrečné titulky'. Je to smutné, ale bohužel je to tak. Proto předpokládám, že tyto dva rádobyvtipné rádobymoderátory pravděpodobně moc často neuvidim, což mi zajistí klidný spánek a ničím nerušený další psychicky vývoj...

Ještě se na chvilku vrátím k moderátorům, kteří mezi první a druhou reklamou předváděli špatně nacvičený skeč, který komentoval nováček Míra Hejda. Ten nam ukázal ze 'zákulisí' vily právě tento skeč, kdy se Kobza s Bůčkem bavili o tom, jak se jim nechce moderovat, když můžou sedět na tak pohodlným gauči ve vile. Bylo to zbytečně dlouhý a až neuvěřitelně trapný a divákovi téměř blikal na obrazovce nápis 'vatáž'. Pro ty co neví co je vatáž, tak je to něco co obsahuje velké procento filmů a poznáte ji tak, že kdyby jste ji z filmu vystřihli, zjistíte, že jediný co se stane je snížená metráž a lepší pocit z celého díla.

Po další nutné reklamě, které s přibývajícím časem zabíraly stále vice času, jsme se konečně dočkali a poznali nové hrdiny naživo. Byla to nejzábavnější část pořadu, protože tragicky vtipné medailonky se nedaly pozorovat jinak než s otevřenou pusou a narůstajícími pochybami o soudnosti lidí v nich vyobrazenych. U některých (jmenovitě u Markéty) se dost dobre dalo pochybovat i o alespoň stopových prvcích nějaké přirozené inteligence. V tomto pripade bych doporučil lobotomii a následné obarvení vlasů, čímž bychom docílili alespoň nějaké umělé inteligence a zvýšení IQ lehce nad padesát bodů. Nicméně pokud bych měl někomu dát hlas, byla by to určitě ona, protože vidět tuto hříčku přírody naživo musí být k nezaplacení. Navíc by slečna prudce hnula s průměrnou inteligenci ve vile, což by zaručeně mělo taky svůj dopad...

Láďa s trikem supermana na mně udělal dojem už když jsem ho poprvé viděl. Silně emotivní, na matku citově vázaný (ani jedno z těch dvou nemusi byt tolik na škodu) a hlavně vořech vybrakovaný podobně jak Markéta. Jen s tím nešťastným rozdílem, že Láďa se snaží plodit humor, což vždy mělo za následek pouze to, že se divák cítil trapně za něj. Sliboval slzy ať už se do vily dostane nebo ne a skutek utek...myslím, že i s tímto individuem by byla ve vile zábava.

Naproti těmto dvěma vypadal Juli jako polobůh. Ač si o něm myslím svoje, na moje negativní city nezapůsobil tak jak ti dva, takže ho můžeme brát za relativně normálního...přecejen, mezi slepými jednooký králem jest...

Doufám že ve vás nová várka VyHulených zanechala také tak pozitivní pocity jako ve mně a že se budeme potkávat i u dalších psychicky vyčerpávajících dílů této masami a bulvárem milované soutěže...

Geokačerskej paintball...

Kazdy týden mi chodí do me virtuální stránky (do mailu pokud to chcete takto polopaticky) takovy 'newsweek' ze stránek Geocachingu. V tom jsou napsány novinky, které se v této komunitě přihodily. Vždy když jsem si ho pročítal, přeskakoval jsem prvni tři odstavce s tim, že se mě to netýká. Jednou jsem ale vyjimecne četl vše co v newsweeku bylo a narazil jsem na jednu paintballovou akcičku poblíž Olomouce. Olomouc není tak daleko a my se s Evickou už několikrát bavili o tom že někam vyrazíme si zastřílet. Ja to hrál jednou a když nepočítám občasné bolestivé zásahy a alkoholové výpary z předchozí noci, které se mi shromažďovaly pod maskou a útočily přímo na mé čichové buňky, tak jsem si to parádně užil. Stejně tak i moje peněženka což je jeden z důvodů proc jsem to podruhé zatím nehrál...zatím...

Ještě ten den kdy jsem tuto akcičku zjistil, jsem to oznámil Evičce a ta jako správný brutalista nadšeně souhlasila :-) Hned jsme se proto 'will attendli', coř znamená jediné...ře se zúčastníme. Když jsme se zapsali k této akci, bylo před námi ještě mnoho dnů, spousta práce a i cela dovolená. Trošku jsme na to zapomněli a když jsme si vzpomněli, bylo před námi posledních pár dnů. Sobota se blížila mílovými kroky a my s nervozitou skříženou s nadšením začali plánovat vše potřebné. Hlavní a nejdůležitější věcí byly samozřejmě peníze. Ty jsme nějaké splašili, i když to po dovolenkové finanční oblevě nebylo jednoduché... Druhá neméně důležitá věc byla jak se tam dostat. Původně jsem plánoval hromadu okrsek, vzhledem k tomu že nevlastním žádnou platnou dálniční známku, jenže když jsem zjistil že cesta tam trvá dvě hodiny, což je dvakrát víc než po dálnici, že je o několik desítek kilometrů delší a nakonec taky proto že jde o okrsky, jsem se rozhodl pro koupi dálniční známky a masáž pneumatik myho miláčka na nechutné a placené dé jedničce.

Cesta probíhala v pohodě, žádnou nehodu, uzavírku nebo jinou překážku jsme na cestě nepotkali a vzhledem k tomu ze mi navigace ukazovala, že dojedem az po desáté, bylo nutné párkrát překročit povolenou rychlost. Vymotat se v Olomouci bylo právě diky navigaci v pohodě a dorazili jsme na misto asi dvě minuty před desátou. Pozdravili jsme se s již příchozíma a během okamžiku se přesunuli na misto výdeje všeho potřebného.

Po vysvětlení cože to paintball vlastně je a jak se hraje, jsme si šli projít areál, kde se boje odehrávaly. Vyfasovali jsme zbraně, masky, někteří oblečení a pro začátek 200 kuliček a šli jsme na stanoviště. Tam nám byly ještě nějaké pokyny dovysvětleny a mohli jsme jit střílet...

Začínali jsme standardní dva týmy, dvě vlajky a stačilo se dotknout vlajky toho druhého týmu. V této prvni hře jsem nevystřelil ani jednu jedinou kuličku a zasáhla me do nohy jedna zbloudilá...no co uz... V dalších kolech jsme k venkovním prostoram přidali vnitřek a potom si zahráli i na teroristy a policajty. Teroristi, jak to tak v životě občas bývá, obě dvě kola vyhráli... Člověk si to ani neuvedomil a najednou bylo o čtyři hodiny víc a spousta lidí se začala přesouvat do hospody. Zbylo nás pár, kteří jsme měli jeste kuličky a koule na to hrát a tak jsme dali finální masakr. Ten spočíval v tom, že se hrálo pouze venku a bylo neomezeně životů, jen si pro nový musel člověk dojít ke své vlajce. Potom ale přišla ještě větší smršť a sice že byli všichni nesmrtelní...to je sice hezký, ale bolest jsme pořád ještě cítili, takže zde jsem dostal nejeden bolestivý zásah.

Nakonec kuličky došly a my se šli taky převlict, zaplatit a přesunout se do hospody. K tomu nam opět výborně posloužila navigace, i když se mi povedlo přejet odbočku. V hospodě jsme měli konečně pořádnou možnost probrat všechny paintballove zážitky, ale hlavně ty geocacherske. Seznámili jsme se spoustou stejně 'praštěných' lidí a bylo to velice příjemné. Po několika vypitých nápojich (ač nebylo jednoduché si něco objednat, personál vypadal značně zmateně), po snězenem jídle a nakonec i po zaplaceném cechu, jsme nabrali párek geokačerů a vydali jsme se něco odlovit do sbírky. Bylo už dost hodin, tak jsme odlovili pouze dvě kešky a jeli zpět do Brna. Cesta byla klidnější, protože nebylo kam spěchat a taky protože bylo o něco plnější auto.

Po bezpečném dojezdu domů jsme spočítali krvavá kolečka na našich tělech, prošli se sprchou a pak uz si jen užívali poklidného večera s vínkem a nějakým dobrým filmem... Několika slovy, byl to velice příjemně strávený den a ani kolečka všude možně na našich tělech a ráno bolavé nohy na tom nic nezmění. Už se těším až si takovou akci zase zopakujem...

Dovolená 2007, část čtvrtá...

Z paměti se mi už drobné detaily vytrácí a proto to tímto článkem zakončím...počítejte tedy s tím, že je asi poněkud delší...já to zatim nevím, páč ho eště nemám, žejo. ;-)

Den 4.

Sobota...co chcete v takový krásný den dělat jiného než se válet? Těžká otázka? Jak pro koho... Dá se samozřejmě dělat milión plus jedna věc a u nás bychom ji určitě prožili naprosto jinak, ale tady v Tunisku, na dovolené jsme sobotu strávili přesně tak, k čemu byla původně určena...veget...

Nenapíšu tedy asi nic zajímavého, byl to den velice podobný několika předchozím...a proto...

Den 5.

Neděle byla konečně předurčena k tomu, že půjdeme nakupovat do města, vyzkoušíme městskou hromadnou dopravu, budeme smlouvat, budeme mít hromadu dárků a celý den si nějak užijeme. Začali jsme už včera tím, že jsme si dali budík na dřívější čas, myslim, že na osmou. V osm jsme budík típli, v 8:09 taky a nastavili ho na půl...o půl jsme ho típli, 8:39 taky, 8:48 taky a takhle až do čtvrt na deset a nakonec jsme na snídani došli asi tak o deset minut později než v jiné dny kdy jsme nechtěli "vstát dřív abychom nejeli v tom vedru". Inu...toto se nepovedlo, nicméně jsme byli rozhodnuti, že stejně pojedem. Po snídani jsme si sbalili nejnutnější věci a vydali se na nedalekou zastávku THD (Tuniská hromadná doprava).

Na zastávce stál autobus a chystal se odjíždět. Nicméně Evička ho jedním či dvěma zkušenými mavnutími rukou přesvědčila aby nás ještě vzal. Pro ty co to neví, tak do místních autobusů se leze zadem a vylízá předem. Je to kloubový, čili dlouhý autobus a poplatek se platí přímo týpkovi v autobuse. Během těch tří zastávek než jsme se dostali na řadu s placením mě napadlo, co asi dělají lidi co chcou jet třeba jen jednu či dvě zastávky? Asi mají smůlu, nebo musí pánovi hodit prachy do kasičky a bez lístku se prodrat k řidičovi, aby mohli vystoupit. No, ale my jeli dvacet minut, tak nám to bylo jedno jak to místní dělají. Jinak styl ježdění místních řidičů je značně sebevražedný. Tam se na nějaký přednosti nehraje a když to nestihnete ubrzdit, vaše smůla a když nemáte dostatek drzosti se někam vecpat, tak máte taky smůlu a strávíte tam mládí...případně stáří...jak kdo...někteří se možná během čekání přehoupnou z mládí do stáří, ale to už je takovej koloběh života.

Když jsme dorazili do Sousse, první co nás tam potkalo byl týpek, kterej nám vnutil 'zdarma' nějaký nechutně kýčovitý náhrdelníky či co to bylo za hnus. Pak už jen požadoval nějakej drobák na kafe s tím, že pokud nemáme, že nám moc rád rozmění. Chvílu jsme s ním debatovali až se nám nakonec povedlo ty ptákoviny vrátit. A to byl teprve začátek...

Hned kousek od zastávky byla tržnice, do které jsme se hodlali dostat. Chtělo to přeskákat pár desítek aut, která se snažila někam dostat a odmítnout jen asi tři nebo čtyři nabídky na taxík. Když jsme vešli do tržnice, nestačili jsme se divit. Tam teda bylo lidí jako sraček s prominutím a prodrat se někam ke stánku nebo někam byl teda pořádnej výkon. Ze začátku byly všude akorát hadry a když se nad tím tak pozastavím a uberu trochu lidí, tak to tam vlastně vypadalo jak na Vietnamské tržnici kdekoliv v ČR. Jen ti lidi...no a komu se daří nejlépe v davu? No? No správně, zlodějům. A proto abychom nepřijeli z dovolené s prázdnou, ale aspoň s nějakým silným zážitkem (nemusí být pozitivní, stačí když je silnej), tak když jsme se prodrali až k prvnímu stánku, kde měli něco, co bychom teoreticky i mohli chtít, tak jsem zjistil, že nemám peněženku. Nicméně v ní byly opravdu jen peníze a nebylo jich tolik, že bychom neměli co jest až do konce pobytu, Evička měla svoje a každej jsme měli odloženo na pokoji, takže se vlastně nic nestalo, ale ten pocit...

Mno, ale tak co člověk nadělá. Já byl sice nasranej, ale něco koupit jsme museli. U stánku, kde jsem to zjistil, jsme svou nabídkou urazili (prvního) obchodníka (a pak že tunisáci smluvaj...pche...) a pokračovali jsme ve výletu až jsme došli na konec tržnice, kde nás zaujala stejná věc jako u prvního stánku. Byla to malá vodárna a týpek teda taky dvakrát nesmlouval, ale tak dostali jsme se na nějakou přijatelnou sumu a chtěli odejít. Nicméně občan nám začal nutit nějakou další ještě měnší a ještě dražší vodárnu. My ji tak dlouho odmítali, až jsme se z šedesáti dostali na pět a pak konečně pochopil, že ji opravdu nechcem a nechal nás odejít...ale byl to boj! Cestou do jiných uliček jsme potkali snad všechno včetně zeleniny, koření, léků, plastů, prostě všeho. Když jsme narazili na stánek kde měli bonga, tak jsme urazili druhého obchodníka a rozhodli se, že na to pečem a nakoupíme v útrobách hotelu.

Cestou ven jsme opět odmítli hromadu taxíků, optali se čím se dostanem k hotelu Skannes El Hana, počkali asi dvacet minut a už jsme si to s dalším šílencem za volantem štrádovali 'domů'. Cesta byla dlouhá a nepohodlná, ale nakonec jsme bez ztráty kytičky dosáhli svého provizorního domovu a mohli se zase cítit tak nějak pohodlně.

Po zjištění, že je čas oběda jsme do sebe něco naprali a šli náš neúspěšný den zaležet k bazénu. Moje nálada se pomalu zlepšovala a rozpouštěla v chlorové vodě.

Po večeři jsme si vychutnali opět bingo a nějaký další rádobyzajímavý animační program a šli se bavit na pokoj. Další kousek z mozaiky naší dovolené se ztratil a už nám zbýval jen jeden...

Den 6.

Ráno jak vystřižené z letního katalogu cestovní kanceláře...ehm....ostatně jako všechny ostatní rána.

Dneska je pondělí a to znamená, že naše dovolená se nepěkně přiblížila svému závěru. Čeká nás ještě nakoupení ostatních darů, svezení se na velbloudovi, rozeslání pohledů, sbalení a mezi to všechno musíme narvat ještě jeden veget :-) Stihli jsme všechno. Veget z toho byl asi nejpříjemnější, protože vybírat dárky nebyla moje parketa, na velblouda mě týpek vyhodil téměř proti mé vůli (ale já se ani nijak nebránil, jen sem nechápal), na pohled sem zapomněl napsat číslo ulice a pizza tam nebyla až tak slavná jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale užili jsme si to pondělí...teda...až na večer kdy se ke mně 'konečně' dostaly ty střevní potíže, které jsou tam pro 'strangers' tolik obvyklé. Čili večerní posezení s přáteli (jedna dvojice) se nějak nekonalo a naše poslední noc tak zůstala pouze na pokoji, kde jsme pro změnu luštili křížovky, koukali na Přátele a povídali si. Nastavili jsme si budík na třičtvrtě na pět a šli spát...

Den 7. - odlet

Ráno jak z čítanky pro havajanky...nebo tak nějak... Poprvé jsme viděli východ slunce, poprvé jsme čekali až otevřou jídelnu a poprvé byl budík opravdu potřeba. V šest jsme naklusali na snídani, kde nikdo nebyl (kupodivu?), moc toho nesnědli a šli čekat (dnes nejčastější činnost) na autobus. Autobus přijel téměř jak měl a už jsme si to šinuli na letiště. Pasová kontrola, odevzdání ústřižků s našima iniciálama (které nám policie nechala když jsme přiletěli), odevzdání bagáže, průlez detektorem kovů a pro změnu opět čekání. Seděli jsme a koukali na Pár Pařmenů v mobilu a čekali až nás začnou skládat do autobusu, který nás odveze k letadlu. Trvalo to něco přes hodinu a pak už to šlo rychle...schody, autobus, schody, letadlo, sedadlo a zase čekat. Vzhledem k tomu, že lítání nesnáším (jak jsem zjistil před sedmi dny), tak ty dvě hodiny pro mně byly dost náročný. Ale pan pilot to zase zvládl a bezpečně jsme přistáli na letišti, abychom mohli opět čekat.

Čekalo nás pasové přivítání a hlavní zábava dne - čekání na zavazadla...těm se pravda poněkud nechtělo...teda...aspoň tomu mýmu, Evička ho dostala hned, ale já čekal až do doby, kdy tam skoro nikdo nebyl. Nicméně i toto jsme přežili v pohodě a šli jsme zařídit odvoz domů přes nejmenovanou Student agency. Měli jsme pár desítek minut čas a tak jsme si šli dát něco nezdravýho do 'meka'. Pak to chtělo hodně trpělivosti a hledání, abychom zjistili odkud vlastně ty jejich skořápky jezdí. Nikde to totiž není napsaný. Ale i tuto překážku jsme zvládli na jedničku...no...maximálně dvojku.

Na Florenci jsme vytáhli bagáž, zjistili, že Eviččin kufr se trošku rozpadl, sepsali se stewardkou protokol, nechali se nařknout řidičem, že jsme to určitě měli už na letišti, ale že s nima to máme jednodušší papírování, ujistili ho, že pokud to mělo být vtipný, tak to nechápem, následně se nám podařilo pana řidiče úspěšně ignorovat a nakonec i bez ztráty kytičky vypadnout na nástupiště odkud nás měla odvézt jiná skořápka domů! Ta ale bohužel jela až za hodinu a čtvrt. Logiku slečny, která nám to objednávala by asi trumfla i veverka s urvanou hlavou, ale už se stalo. Autobus do kterého nás nepustili (i přes to, že měli minimálně devět míst volných) s tím, že máme lístky na jiný čas, jsme teda nechali odjet a tím se ubezpečili, že to možná bude mor Student agency, která najímá samé 'zajímavé' lidi...teda...samé ne...byly tam i vyjímky. Stewardky co s náma jely z letiště i z Prahy byly dobrý.

Teď už před námi byly jen dvě a půl hodiny v autobuse s jedním z nejdebilnějších filmů jaký jsem kdy viděl s názvem Cellular, s jednou z nejhorších rádobydálnic s názvem D1 a s několika dobrými kávami z automatu z autobusu a byli jsme doma...konečně!

Sečteno a podtrženo se nám dovolená moc líbila a pokud se zadaří a pojedem kolem vánoc do Egypta, tak se nám tam snad bude taky tolik líbit (a mně se potom podaří to tady tolik neprotahovat)...

Pokud jste to dočetli všechno až sem, máte můj obdiv, ale asi to nebylo tak děsný, když se vám to povedlo ;-) Tak u kratších článků brzo zdarec...

Fotodokumentace:

Tak v tomto hotýlku jsme bydleli...

Jedna z placených zábav...

...druhá z placených zábav...

Tenhle chtěl moc peněz...

...ten stejnej z větší dálky...

Pohled z desetikilometrové výšky...

A tímto strojem jsme letěli...

...je velkej, co? :-)

Dovolená 2007, část třetí...

Den 3.

Jako každý den, i tento začal nejprve snídaní, kterou nám ani dnes nikdo nedonesl do druhého patra do postele. Nicméně dnešek jsme chtěli strávit v relativně nedalekém městě nazvaném Sousse. Rozhodli jsme se, že někdy po snídani, ne moc pozdě aby nebylo takové vedro, se vydáme za novými zážitky, začínajícími v místním autobuse Tuniské hromadné dopravy :-) Autobus bylo totiž značně nejlevnější řešení jak se do centra města dostat. Mohli jsme jet také ještě taxíkem (v Sousse je poměr taxík ku člověku asi tak jedna k jedné) nebo jakousi menší hromadnou dopravou, obojí několikrát dražší než zmíněný autobus. Bohužel ale jak jsme se po snídani šli projít po pláži a zjistit jestli dneska nenajdeme nějakého jiného velbloudáře, který by nám dal lepší cenu, čas nám ukrojil velkou část z dnešního dne a my odjezd do Sousse zrušili. Došli jsme si teda na pokoj pro věci a šli si pro změnu lehnout k bazénu. Tam jsme vydrželi jen pár hodinek, než nám začlo docházet, že budeme muset ulovit něco k jídlu...nebo si něco koupit, to je jednodušší. Vyrazili jsme teda na průzkum hotelu a zjistili, že je tam pizzerka s celkem levným jídlem. Stála na naše něco přes kilo, což je velice dobrá cena. Výběr byl sice velice malý, ale hladovýmu stačí málo, aby si vybral :-) Dali jsme teda jednu s šunkou, sýrem a vajíčkem a jednu stejnou jen bez vajíčka. Pizza to byla pravda značně buchtoidního stylu, asi něco podobného jako se prodává v okýnku na čáře v Brně, ale tak nasytilo nás to dostatečně a to je to důležité.

Po obědě jsme zevlovali na pokoji, kde nás příjemně hřála klimatizace. Když jsme se dostatečně nabažili chladného vzduchu, vyrazili jsme zpět k bazénu, zjistit jestli se tam neděje něco zajímavého. Chvilku jsme pobyli a animační pracovníci začali hlásat, že se hraje beach-volley. Inu proč si trošku nezapinkat. Bohužel volejbal nebyl jen tak ledajakej volejbal, ale byla to pravá multi-národní plácaná, protože foukal takovej vítr, že jakákoliv znalost a dovednost tohoto sportu vám byla k ničemu. Na jedné straně hřiště jste museli dát opravdu velkou ránu na podání, aby se balón přes síť vůbec dostal a na druhé straně zas stačilo zvednout ruku s balónem a vítr vám ho sám z ruky smetl až za síť...mno...téměř tak nějak to bylo. Ale tak alespoň jsme vynaložili nějaký pohyb...přecejen to nesmíme přehánět, jsme na dovolené ;-)

Po večeři jsme si řekli, že si zajdem na pláž a projdeme se. K našemu velkému rozčarování jsme tam potkali pár, který jsme už prakticky oplakali a dali se do řeči. Sice jsme nezjistili jak je možné, že jsme se za ty tři dny vůbec nepotkali, ale hlavně, že přežili a že si můžem s někým pokecat. Po několika desítkách minut kecání jsme se přesunuli na hlavní plac večerního představení a začali koukat co že se to bude dít. Po standardním bingu nás čekalo něco, co pan komentátor uvedl jako 'The Best of Magic Dance'. To zní dobře, co říkáte. Bohužel název bylo to jediné co nás ohromilo. Čekala nás velice zajímavá podívaná podkreslená jakousi keltskou 'taneční' hudbou. Šlo prakticky o variaci na téma kozáček, případně step, či dokonce na smíchanýho kozáčka se stepem. A toto předváděli asi třičtvrtě hodiny, což je samo o sobě k nepochopení, ale hlavně nechápu jak jsme tam mohli tak dlouho vydržet. Abych to popsal (bohužel jsem u sebe neměl žádné záznamové zařízení a na pokoj semi pro něj nechtělo...i když teď toho tak trošku lituju), tak pánové začali tančit standardního kozáčka na standardně dlouhou písničku, Když to skončilo, změnili část svého oblečení (vždy to byl pouze top, tepláky měli stále stejné), změnili hudbu a kapku změnili choreografii, aby to vypadalo jako něco naprosto nového...nevypadalo. Vypadalo to pořád jako ta stejně nudná 'taneční show' jako o pár minut předtím. Když skončilo toto číslo, byli jsme už tak znudění a tím znavení, že jsme šli spát...a tak skončil náš další den tady...pekelně se nám to krátí...

Dovolená 2007, část druhá...

Den 1.

Ráno, po nepříliš naspaných hodinách jsme doklusali na snídani a pak na sraz s delegátkou cestovky. Tam jsme čtyři páry chtěli vyměnit pokoj. Vysvětlila nám co a jak a že se přesuneme na recepci, kde nahlásíme co je u nás za problém. Vyslali nás do někam s tím, že máme dojít přibližně za hodinu a že to vyřešíme. My tam teda dorazili za necelou hodinu a bylo nám sděleno, že musíme estě počkat, že nemá pokoje. Posadili jsme se teda kousek od recepce a dali se do řeči s jedním týpkem, kterej chtěl taky vyměnit pokoj. Dozvěděli jsme se, že i oni byli na poslední chvíli převeleni sem do tohoto hotelu a že to chtěli stejně jako mi kousek od centra. Toto nás utvrdilo v tom, že Medina Tours toto dělá celkem standardně...což nás taky utvrdilo v tom, že jim na stránky hodíme recenzi jakou si zarámeček nedaj a na nezávislé recenze samozřejmě taky, aby se jí ostatní radši vystříhali. Nicméně kromě tohoto týpka jsme poznali ještě jeden pár který měl se svým pokojem problém...větší než my...tekoucí záchod, dráty ze zdi, a tak... My se rozhodli, že než se s nima přetahovat, tak si připlatíme pokoj s výhledem na moře, o kterým jsme stejně přemýšleli. Peněz to bylo dost, ale volba stála za to. Máme opravdu krásný pokoj s opravdu krásným výhledem a to nám stojí za těch pár kaček...aspoň se nemusíme stresovat. No, ale ten pár, který chtěl vyměnit pokoj jsme tu už neviděli. Buď jsou pořád někde a nepotkali jsme se s nima, ale pravděpodobnější bude asi, že je odvezli do pouště a tam je nechali na pospas písečným pirátům ;-) Když jsme se přestěhovali a ubytovali, mohli jsme konečně označit dovolenou za zahájenou. Hodili jsme na sebe plavky a pak už jen pendlovali mezi bazénem a dekou. Do moře jsme se samozřejmě šli podívat taky, ale čistota je pro něj sprosté slovo, takže jsme zůstali u bazénu.

Zbytek dne probíhal tak nějak přesně jak si dovolenou představuju a sice nicneděláním...takové 'Dolce Far Niente' :-) Vzhledem k tomu, že jsme měli pouze polopenzi a ne All Inclusive, tak jsme jedli a pili z vlastních zásob...a co bychom to byli za českou rodinku, kdybychom neměli šnycl (řízek pro mimobrněnské nebo hantecu neznalé) s chlebem. Ten nám vydržel další dva nebo tři dny...respektive dva, páč první jsme ani nic nejedli, až večeři. Ta se podávala mezi sedmou a devátou a tam jsme se začali seznamovat pořádně s personálem a s jídlem a vůbec. Měli jsme velice milého pinkla i kuchaře, takže všechno bylo na pohodičku. Jídlo bylo taky výborný, prostě značka ideál...dokonce jsem se tam cpal i melounem, kterej nejím.

Po večeři následoval venkovní program, který zahrnoval bingo hlášené v sedmi jazycích (zahrnující i něco velice vzdáleně podobné češtině) a pak různé programy místních animačních pracovníků. My nicméně většinou předtím šli ještě na pokoj a tak do devíti až desíti zevlovali tam, odfukovali a všelijak jinak si užívali tu pohodu dovolené. Na animační programy jsme koukali většinou z dostatečné vzdálenosti, protože nikde jinde nebylo místo :-) Vzhledem k nedostatku financí jsme si objednali předraženou vodu, která nám vydržela celý večer a podle zábavy jsme šli mezi desátou a dvanáctou zpátky na pokoj, kde jsme si četli, koukali na Přátele, luštili křížovky a prováděli jiné aktivity, které se na dovolených dělají...

Den 2.

Každý den nás budil budík, protože jinak bychom do půl desáté na snídani nedolezli. Dá se tedy říct, že jsme se nikdy pořádně nevyspali...ale...to je asi hodně přehnané... Na snídani bylo opět mnoho pokrmů, těžko si vybrat. Kafe nestálo za moc, ale lepší než lopatou štěrku do rypáku, takže se dalo. Většinou jsme se ráno pěkně napráskali a nic se nám nechtělo, takže k bazénu jsme se dostali až po poledni, kdy jsme byli dostatečně schopni pohybu, abychom se v bazénu, který dosahoval hloubky 3 metrů teméř všude, neutopili. Pokud si dobře vzpomínám, tak dnešel byl významný jen jednou věcí...poprvé jsme smlouvali...a neúspěšně. Chtěli jsme dobrou cenu za svezení na velbloudovi, ale týpek nám o ten jeden dynár nechtěl slevit, takže jsme nakonec odešli bez svezení. Ale tak co, eště určitě bude možnost, tomu já věřím...

Před večeří jsme potkali Pepíka (jeden z těch, kteří chtěli vaměnit pokoj a zároveň ten, který chtěl původně do úplně jiného hotelu) a jelikož měl All Inclusive a byl fakt dobrej, tak nás pozval na pivo...zadara, tak proč ne :-) Dali jsme pár kousků místní brči, která byla překvapivě pitná a tak následná večeře byla více komunikativní než za jiných střízlivých dní. Byl to taky první den, kdy se projevilo, že jsme úplně někde jinde. Večer už potom nebyl tak v oukeju a s bolestí břicha jsem usl neklidným spánkem kolem jedenácté...

Fotodokumentace:

Dovolená 2007

Je tomu už pár dní co se tu nic nestalo. Žádný zajímavý příspěvek a dalo by se říct, že vlastně vůbec žádný. Teď se ale pokusím to změnit a sice tak, že začnu zpětně vykládat jak vypadala naše dovolená v Tunisku, v hotelové zóně mezi městy Sousse a Monastir. Teda...myslim, že jsou to města...Sousse určitě, ale v Monastiru jsme byli pouze na letišti...nicméně...začínáme...

Den -1. (pondělí 30. července 2007)

Celá tahle dovolená někde začala...ve skutečnosti to bylo už před několika měsíci, kdy jsme se s Evičkou bavili o tom kam pojedeme na dovolenou. Jako první jsme vyloučili Chorvatsko a Itálii, protože...no...prostě jsme tam na naši první společnou dovolenou nechtěli. Začali jsme teda přemýšlet kam jinam. V Egyptě je moc vedro, tam pojedem až před nebo po vánocích, takže Řecko. Každej kdo tam byl, respektive kdo tam jezdí pravidelně si to nemůže vynachválit, tak proč ne. Asi dva týdny před začátkem dovolené jsme začali obhlížet cestovky. Postupně jsme řecko vyloučili, protože si ho nemůžem dovolit tak jak bychom chtěli. Zvolíme proto jinou variantu, ale která nám bude vyhovovat. Tunis byl druhá volba, která mě trošku znepokojovala vzhledem k tomu, že to je už Afrika...ale tak co, jezdí tam spousta lidí, tak proč né my. Tak jsme vybírali a vybírali, až jsme si vybrali. V pondělí (den -1 (slovy mínus první)) jsme šli zjistit jestli zájezd ještě je. Nebyl...nebo aspoň byl momentálně zarezervovaný. Vybrali jsme teda jiný, ten rezervovali a řekli si že počkáme zda se ten 'náš' neuvolní. Ještě než jsme opustili kancelář, Evička, jako ostřílená prodavačka zájezdů, požádala slečnu zda by nezkusila jestli to někdo už nestornoval. Vypadalo to jako šťastná náhoda, ale skutečně se uvolnil a my mohli jet tam kam jsme chtěli...teda...aspoň jsme si to mysleli.

Pražská cestovní kancelář (jejímž majitelem je nějakej Maďar) Medina Tours nás tak trošku vyšplouchla...a jak jsme během úterý a středy zjistili, nejen nás. Ale popořadě. V pondělí kolem půl osmé večer (odlet za 27 hodin) volal nějakej s prominutím kokot s tím, že pro nás nemají místo v hotelu a že nás teda šoupnou do jinýho o hvězdičku lepšího. Nicméně do hotelové oblasti, 8 km od Monastiru a asi 20 od Sousse, od kterého jsme měli být původně asi 800 metrů!! Probírali jsme to až do noci, psali do kanceláře maily, volali, ale tam už nikdo nebyl...nezbylo nám nic jinýho než počkat na ráno. Po zjištění, že jinej hotel prostě není volnej jsme teda nakonec souhlasili. Týpek byl značně nad věcí a že jsme mu psali a volali i ráno ho nijak neznepokojovalo. Neměl ani tu slušnost aby se aspoň omluvil, že nám takhle přeorali dovolenou. Takže teprve tři hodiny před odjezdem autobusu do Prahy jsme se dozvěděli, že pojedem do hotelu Skanes El Hana...no hlavně žádnej spěch.

Den 0. (úterý 31. července 2007)

Ve dvě odpoledne jsme teda úspěšne nasedli do žlutýho brouka od Student Agency, který se s námi začal kodrcat směr Praha. Autobus to není úplně z nejnovějších, konektory na sluchátka fungují pouze při krátké modlitbičce a dlouhém přemlouvání, nad námi rachotila část plastu a až do Prahy nám neustále vyhrožovala tím, že spadne. Záchod by higienickými normami zcela určitě neprošel a Dé jednička na Prahu tomu moc nepřidala, když se po ní občas jede jak po silnici asi tak čtvrté třídy. Nicméně i tato překážka byla zdárně překonána a bez ztráty kytičky jsme se dostali na Florenc, kde jsme měli přestoupit na jiný žlutý autobus, který nás měl hodit na letiště. Stačilo si počkat jen třičtvrtě hodinky a mohli jsme jet.

Žlutý dorazil jen asi padesát metrů od nástupiště, na kterém jsme měli nastupovat a začali se do něj tlačit nedočkaví cestující. My si v klídečku naložili zavazadla a dozvěděli se, že sedíme asi tak osm sedadel od sebe! V poloprázdném autobuse! Inteligence některých lidí je opravdu závratná a ten den nás o tom přesvědčilo opravdu hodně lidí. Sedli jsme si tedy vedle sebe nedbajíc pokynů stevardky a začali jsme pomýšlet na dvojnásobnou vraždu dítek sedících před námi. Jejich rodičky se sice snažily je uklidnit, ale ani výhružka, že 'si půjdeš sednout vedle mně' moc nezabrala...naštěstí jsme již připravené tkaničky nemuseli použít a tak jsme škrcení posunuli na neurčito...haranti totiž usli. Dorazili jsme na letiště bez problému asi během půl hodiny a mohli začít vegetit. Od odletu nás totiž dělilo celých krásných 5 (slovy pět) hodin. Uvelebili jsme se v 'mekovi' (Mc Donalds), kde jsme se nadlábli a zaujali místo na další tři hodiny než se půjdem připravit na naše první nalodění do letadla.

Tři hodiny utekly téměř jako voda a v devět jsme začali postupovat k letadlu. Poslali jsme zavazadla, prodrali se až k detektoru kovů, který pro cestující do Monastiru odbavoval až za třičtvrtě hodiny. Takže další čekání, další vyluštěný křížovky a další pokusy zvládnou svůj (pouze můj, Evička byla v klidu) nervama podrážděný žaludek. O čtvrt na jedenáct jsme prošli detektorem kovu, byly nám zabaveny tři Red Bully a Ice Tea a mohli jsme poklidně počkat na letadlo. Odlet se nekonal v jedenáct, ale asi o půl dvanácté, ale tak my už toho načekali tolik, že nám to bylo jedno.

Po nástupu do letadla, jsme měli obavu, že tuto cestu přežijem. Představte si 'šáde' (Škodu 120) s křídlama...tak tak nějak vypadalo naše letadlo. Nicméně kapitán byl 'pan pilot' a letěl s námi jako v bavlnce. Opravdu mi tím pomohl uklidnit moje nervy :-) Vedle nás seděly dva páry, které jsme pozorovali už na letišti a od kterých jsme zjistili, že i je poslala cestovka jinam než žádali. Inu, evidentně každodenní praxe. Po hladkém přístání v Tuniském Monastiru jsme se s vyplněnýma kartičkama pro policii vydali k přepážkám, kde nám dali štempl (razítko) a poslali nás do dalšího rámu na detektor kovů...tam jsme všichni pískali, ale je to nijak nevzrušovalo...těžko říct proč jsme to nemohli obejít. Teď už stačilo jen najít bagáž, navštívit delegátku, která nás poslala do toho správného autobusu a čekat.

Bylo asi půl třetí když jsme zasedli ve 26 stupňovém vedru do prozatím neklimatizovaného autobusu a čekali až se s námi autobus rozjede směr hotel. K tomu jsme dojeli snad za pět minut, vyplnili další prakticky stejný formulář jako pro policii, vyfasovali klíče, nechali si donést zavazadla pikolíkem a mohli se kochat jakže vypadá takový čtyřhvězdičkový hotel. Jeho krásu můžete obdivovat na přiložených fotografiích, ale já to popíšu i slovy. Představte si dvouhvězdičkový sklep s balkónovýma oknama, za kterýma se rýsuje ve vzdálenosti asi dvou metrů překrásná zeď. Máte? Tak tohle byla naše 'čtyřhvězdičková' cimra. Rozhodli jsme se, že nebudeme žádat, aby odstranili mravence, kteří nám tam lezli, ani aby nám dodali nějakou normální deku, dokonce jsme ani nechtěli polštáře a televizi, řekli jsme si, že se na to vyspíme a řešit to začneme až...dneska :-)

Fotodokumentace(pondělí 30. července 2007)