Den -1. (pondělí 30. července 2007)
Celá tahle dovolená někde začala...ve skutečnosti to bylo už před několika měsíci, kdy jsme se s Evičkou bavili o tom kam pojedeme na dovolenou. Jako první jsme vyloučili Chorvatsko a Itálii, protože...no...prostě jsme tam na naši první společnou dovolenou nechtěli. Začali jsme teda přemýšlet kam jinam. V Egyptě je moc vedro, tam pojedem až před nebo po vánocích, takže Řecko. Každej kdo tam byl, respektive kdo tam jezdí pravidelně si to nemůže vynachválit, tak proč ne. Asi dva týdny před začátkem dovolené jsme začali obhlížet cestovky. Postupně jsme řecko vyloučili, protože si ho nemůžem dovolit tak jak bychom chtěli. Zvolíme proto jinou variantu, ale která nám bude vyhovovat. Tunis byl druhá volba, která mě trošku znepokojovala vzhledem k tomu, že to je už Afrika...ale tak co, jezdí tam spousta lidí, tak proč né my. Tak jsme vybírali a vybírali, až jsme si vybrali. V pondělí (den -1 (slovy mínus první)) jsme šli zjistit jestli zájezd ještě je. Nebyl...nebo aspoň byl momentálně zarezervovaný. Vybrali jsme teda jiný, ten rezervovali a řekli si že počkáme zda se ten 'náš' neuvolní. Ještě než jsme opustili kancelář, Evička, jako ostřílená prodavačka zájezdů, požádala slečnu zda by nezkusila jestli to někdo už nestornoval. Vypadalo to jako šťastná náhoda, ale skutečně se uvolnil a my mohli jet tam kam jsme chtěli...teda...aspoň jsme si to mysleli.
Pražská cestovní kancelář (jejímž majitelem je nějakej Maďar) Medina Tours nás tak trošku vyšplouchla...a jak jsme během úterý a středy zjistili, nejen nás. Ale popořadě. V pondělí kolem půl osmé večer (odlet za 27 hodin) volal nějakej s prominutím kokot s tím, že pro nás nemají místo v hotelu a že nás teda šoupnou do jinýho o hvězdičku lepšího. Nicméně do hotelové oblasti, 8 km od Monastiru a asi 20 od Sousse, od kterého jsme měli být původně asi 800 metrů!! Probírali jsme to až do noci, psali do kanceláře maily, volali, ale tam už nikdo nebyl...nezbylo nám nic jinýho než počkat na ráno. Po zjištění, že jinej hotel prostě není volnej jsme teda nakonec souhlasili. Týpek byl značně nad věcí a že jsme mu psali a volali i ráno ho nijak neznepokojovalo. Neměl ani tu slušnost aby se aspoň omluvil, že nám takhle přeorali dovolenou. Takže teprve tři hodiny před odjezdem autobusu do Prahy jsme se dozvěděli, že pojedem do hotelu Skanes El Hana...no hlavně žádnej spěch.
Den 0. (úterý 31. července 2007)
Ve dvě odpoledne jsme teda úspěšne nasedli do žlutýho brouka od Student Agency, který se s námi začal kodrcat směr Praha. Autobus to není úplně z nejnovějších, konektory na sluchátka fungují pouze při krátké modlitbičce a dlouhém přemlouvání, nad námi rachotila část plastu a až do Prahy nám neustále vyhrožovala tím, že spadne. Záchod by higienickými normami zcela určitě neprošel a Dé jednička na Prahu tomu moc nepřidala, když se po ní občas jede jak po silnici asi tak čtvrté třídy. Nicméně i tato překážka byla zdárně překonána a bez ztráty kytičky jsme se dostali na Florenc, kde jsme měli přestoupit na jiný žlutý autobus, který nás měl hodit na letiště. Stačilo si počkat jen třičtvrtě hodinky a mohli jsme jet.
Žlutý dorazil jen asi padesát metrů od nástupiště, na kterém jsme měli nastupovat a začali se do něj tlačit nedočkaví cestující. My si v klídečku naložili zavazadla a dozvěděli se, že sedíme asi tak osm sedadel od sebe! V poloprázdném autobuse! Inteligence některých lidí je opravdu závratná a ten den nás o tom přesvědčilo opravdu hodně lidí. Sedli jsme si tedy vedle sebe nedbajíc pokynů stevardky a začali jsme pomýšlet na dvojnásobnou vraždu dítek sedících před námi. Jejich rodičky se sice snažily je uklidnit, ale ani výhružka, že 'si půjdeš sednout vedle mně' moc nezabrala...naštěstí jsme již připravené tkaničky nemuseli použít a tak jsme škrcení posunuli na neurčito...haranti totiž usli. Dorazili jsme na letiště bez problému asi během půl hodiny a mohli začít vegetit. Od odletu nás totiž dělilo celých krásných 5 (slovy pět) hodin. Uvelebili jsme se v 'mekovi' (Mc Donalds), kde jsme se nadlábli a zaujali místo na další tři hodiny než se půjdem připravit na naše první nalodění do letadla.
Tři hodiny utekly téměř jako voda a v devět jsme začali postupovat k letadlu. Poslali jsme zavazadla, prodrali se až k detektoru kovů, který pro cestující do Monastiru odbavoval až za třičtvrtě hodiny. Takže další čekání, další vyluštěný křížovky a další pokusy zvládnou svůj (pouze můj, Evička byla v klidu) nervama podrážděný žaludek. O čtvrt na jedenáct jsme prošli detektorem kovu, byly nám zabaveny tři Red Bully a Ice Tea a mohli jsme poklidně počkat na letadlo. Odlet se nekonal v jedenáct, ale asi o půl dvanácté, ale tak my už toho načekali tolik, že nám to bylo jedno.
Po nástupu do letadla, jsme měli obavu, že tuto cestu přežijem. Představte si 'šáde' (Škodu 120) s křídlama...tak tak nějak vypadalo naše letadlo. Nicméně kapitán byl 'pan pilot' a letěl s námi jako v bavlnce. Opravdu mi tím pomohl uklidnit moje nervy :-) Vedle nás seděly dva páry, které jsme pozorovali už na letišti a od kterých jsme zjistili, že i je poslala cestovka jinam než žádali. Inu, evidentně každodenní praxe. Po hladkém přístání v Tuniském Monastiru jsme se s vyplněnýma kartičkama pro policii vydali k přepážkám, kde nám dali štempl (razítko) a poslali nás do dalšího rámu na detektor kovů...tam jsme všichni pískali, ale je to nijak nevzrušovalo...těžko říct proč jsme to nemohli obejít. Teď už stačilo jen najít bagáž, navštívit delegátku, která nás poslala do toho správného autobusu a čekat.
Bylo asi půl třetí když jsme zasedli ve 26 stupňovém vedru do prozatím neklimatizovaného autobusu a čekali až se s námi autobus rozjede směr hotel. K tomu jsme dojeli snad za pět minut, vyplnili další prakticky stejný formulář jako pro policii, vyfasovali klíče, nechali si donést zavazadla pikolíkem a mohli se kochat jakže vypadá takový čtyřhvězdičkový hotel. Jeho krásu můžete obdivovat na přiložených fotografiích, ale já to popíšu i slovy. Představte si dvouhvězdičkový sklep s balkónovýma oknama, za kterýma se rýsuje ve vzdálenosti asi dvou metrů překrásná zeď. Máte? Tak tohle byla naše 'čtyřhvězdičková' cimra. Rozhodli jsme se, že nebudeme žádat, aby odstranili mravence, kteří nám tam lezli, ani aby nám dodali nějakou normální deku, dokonce jsme ani nechtěli polštáře a televizi, řekli jsme si, že se na to vyspíme a řešit to začneme až...dneska :-)
Fotodokumentace(pondělí 30. července 2007)
Žádné komentáře:
Okomentovat