Šipky

Je to asi týden, co jsem začal brát šipky, jejichž nejnižší pralesní ligu hrajeme už druhý rok, poněkud vážněji, protože mě začali poněkud vážněji zajímat a hlavně více bavit. Začal jsem trénovat, skoukl nějaké zápasy, přečetl si nějaká moudra zkušených šipkařů a teď už mi zbývá pouze ten trénink a hlavně aby bylo vidět, že nějaký trénink provozuji. No a když už jsem byl v tom nasazení, tak jsem vytvořil takový nějaký logo našeho týmu...

Lord of the Dance II - jak to celé bylo...

Toto je pokračování předchozího článku...

Odjezdu před čtvrtou hodinou předcházela ještě posilující svačinka ve formě vepříka v sýrovém těstíčku s nivovou omáčkou. Ano, svačinka celkem ostrého rázu, ale musím upřesnit, že svačinka to byla jen pro mně, protože jsem měl už po obědě a u tohoto jsen jen paběrkoval...to Evička to měla jako oběd. Před odjezdem jsme se převlékli, pobrali vše potřebné, hlavně lístky a vyrazili na dálnici. Na mobilu jsem spustil iGo 8, nastavil potřebné údaje k úspěšnému dosažení cíle a vyrazili jsme.

Cesta z Brna probíhala v pohodě až asi ku Valmezu, kde nás stihla první vlna sněžné bouře. Před ní nás však zdržela ještě honička kamiónů, která trvala snad deset kilometrů, kdy vedle sebe jeli dva kamiony a vypadali, že jejich vzdálenost je naprosto konstantní. Naše tempo pak lehce kleslo právě při oné sněhové bouři a my se s naplno puštěnými stěrači prodírali bílou tmou...což je výraz který přesně odpovídal stavu, který nastal. Kolem šero, částečně kvůli pozdním hodinám, ale spíše kvůli černým mrakům obklopujicím celou dálnici a miliónům vloček komíhajících se v prudkých nárazech větru.

Další zdržení nastalo při zastávce na benzince z důvodů čistě přirodních. Dále pak cesta pokračovala už jen pět kilometrů po dálnici a následovala ta pravá zábava. Jakožto člověk znalý fungování navigací jsem radši skeptický než bych se nechal slepě navigovat přesně vypočtenou trasou. To byla chyba první, když jsem sjel z hlavní silnice na silnici vedlejší, nicméně mě tam nejenže naváděl silniční ukazatel, ale tato cesta se mi v mapě zdála vhodnější. Ano, ona se sice zdála, ale vhodnějši rozhodně nebyla. Procházela přes všemožná zákoutí českých vesniček a rychle se většinou jezdit nedalo.

No ale když už jsem u té rychlosti, tak plečka kterou jsem měl od nešéfa půjčenou (Kia Sportage) mi nejednou drala nervy, když jsem se ji marně snažil přimět aby ze sebe vyždímala alespoň trošku zrychlení...marně. No ale jelo to, tak co bych chtěl. No ale zpět, cestou jsme narazili na rozměrný náklad což byla další zdržovačka. Pět minut trvalo, než jsem to vzdal, koukl do mobilu jestli to jde objet a zahájil objížděcí akci. Vzhledem k tomu, že pokud se nedostanete dostatečně daleko od původní vypočtené trasy, navigace vás neustále dokola vrací na trasu původní, nechal sem jí ať si prndá že jsem sjel z původní trasy a dal to vypočítat pravděpodobně až moc pozdě a tudíž mi vypočetla trasu, která se odklonila od původní kvalitní silnice a nechala nás se protahovat po cestičkách o šířce jen o málo větší než je koňský povoz...který tam jistě ještě pravidelně jezdí.

Nicméně i tuto překážku jsme po čase překonali a po několika (desítkách?) kilometrech jsem se dostali zpět na silnici, na které se dalo jet rychleji než je průměrná rychlost dětské koloběžky v klidovém režimu. Po této už jsme se měli dostat až do Českých Budějovic a skutečně, podařilo se...sice jsem jednou neodbočil na popud slečny, která to do mně valila z navigace, ale to bylo jen ku prospěchu věci, páč mě zase chtěla táhnout nějakou dírou, nejlépe kolem JZD, abychom to měli i s vyhlídkovou trasou. No ale tak ve městě je navigace neocenitelná, protože pokud ho neznáte, tak jezdit přes všechny ty křižovatky, ulice a uličky s mapou v ruce není žádná hitparáda...za to si navigace zaslouží jedna plus. Ke stadionu nás dovedla naprosto spolehlivě a pak už to bylo jen na nás.

Našli jsme vchod, vjeli dovnitř, zaplatili za parkování (60,- Kč) a chytli se nějakého nejbližšího davu, který někam šel a šli jsme s ním...jak ovečky...no ale stádo to bylo dobrý, protože nás dovedli kam bylo potřeba. Dostali jsme se dovnitř přes velice laxní kontrolu, která prakticky jen letmo přehlédla přes vstupenky a pouštěla to hromadně dovnitř. Asi nebylo potřeba nějaké bližší zkoumání. První co nás po dlouhé cestě trápilo, byla opět potřeba najít záchod. A to nebylo jen tak...záchody tam byly dva, jeden na jedné straně stadionu, druhý na druhé a vyber si. Jednu jsme si zvolili, minuli šatnu, kam jsme si následně umístili bundy (60,- Kč) a úspěšně našli záchody...teda...aspoň dámské...pánské se schovávali za provizorní šatnou...šikovně vymyšlené vskutku...hlavně proto, že se tam samozřejmě nedalo dostat. No co...i tento problém byl vyřešen ke všeobecné spokojenosti. Po uklizení bund do šatny jsme se vydali na druhou stranu stadionu do bufetu dát si něco teplého k pití...měli to tam velice dobře zorganizované...jeden pult, dva lidi, jeden točí, jeden dělá vše ostatní...jedna fronta...spousta minut...super. No, ale tak po nějakých těch dvaceti minutách jsme se dostali na řadu, dali si Horké jablko, brusinku nebo něco takového (40,-) a vzhledem k tomu, že už bylo před osmou, vydali jsme se najít naše místa.

S horkým nápojem jsme se prodírali davem lidí a nakonec se dostali na místa, která nám měla další dvě hodiny nabízet útočiště. Místa to byly dobrý, teda aspoň podle ceny, kterou jsme za ně zaplatili (1200,- Kč/ks), akorát se nepočítalo, že před nás si zakoupí lístek dvě přerostlé bonsaje s hlavou o výšce průměrně přerostlého melounu...no ale to pozitivní na celé věci bylo to, že mezi jejich velkýma hlavama jsem viděl na střed pódia...problém byl, když si ty dvě potřebovaly něco nutně sdělit a naklonily hlavy k sobě...to pak byl problém, to sem viděl takovýto velký široký a na štorc postavený... No, ale i tento problém se nakonec nezdál jako tak velký, když se člověk super-napřímil a naklonil se do správné polohy a hlavně, když se zadíval na to, co nám Michael Flatley připravil za podívanou.

Samotné vystoupení bylo jedním slovem dechberoucí a kdo je neviděl NA VLASTNÍ OČI nemá páru o co přišel. Pravda, některé vsuvky, kde byly pouze dámy a pouze se tam komíhaly do různých obrazců, ty nebyly z nejzáživnějších, ale to finále...to finále...to byl masakr...prostě Lord of the Dance. Těžko se to vysvětluje, ale zkusím najít nějaké video a mrsknout ho sem. Bohužel jako i vše ostatní dobré, i toto muselo jednou skončit a tak krátce před desátou, po jednom přídavku, jsme se museli rozejít do svých domovů...respektive my si museli dojít pro bundy, nasednout do auta a užít si tříhodinovou cestu domů.

Cesta začala v poklidu s jednou zastávkou na benzince hned v Budějovicích. Navigace nás v pořádku dostala z města a začala nás navigovat na Brno. Cesta ubíhala v pohodě, zatím ještě nesněžilo a já, jelikož jsem cestou do Budějovic na navigaci nedal a udělal jsem špatně, jsem si řekl, že teda podle navigace zpět pojedu. Což nebyl úplně dobrý nápad...asi po hodině jízdy po hlavní široké silnici nás navigace nutila odbočit na jakousi vedlejšku...vypadala podezřele, ale tak proč ne. Proč ne? Protože navigace né vždy zvolí tu nejlepší cestu...hlavně když sněží. Jeli jsme asi 28 kilometrů po silnici, kam by se stěží vlezl jeden traktor, natož dvě protijedoucí auta...což ale nebyl problém, protože jsme žádný auto cestou nepotkali a pokud by nám to někde na té zasněžené cestě uklouzlo, tak bychom čekali hodně dlouho, než by kolem někdo jel...pravděpodobně až do neděle, když by stréci a tetky vytáhli 'šáde' a jeli do 'města' na bohoslužbu. Takže jsme na této zkratce ztratili asi patnáct minut (podle odhadovaného času navigace, kdy máme dojet do Brna) a já to mohl vytáčet až na takových třicet za hodinu, což byla optimální rychlost, kdy jsem ještě té plečce, která nás vezla, věřil...aspoň že měla 4x4.

No, ale tak i z této silnice jsme se po několika utrápených desítkách minut dostali a pak už nás čekala jen cesta po krásně široké cestě vedoucí do Humpolce, kde najedem na náš (českorepublikový) hlavní spoj nazývaný dé jedna. Bohužel moje nadšení pominulo hned po pár vteřinách, kdy se kolem nás prořítila první z mnoha následujících kolon kamionů...a takhle to pokračovalo celou dobu až do očekávaného Humpolce. Po najetí na dálnici jsme udělali ještě jednu zastávku na benzince, protože po půlnoci už jsem nebyl tak fit jak bych chtěl. No ale na dálnici se už nic zajímavého nestalo, neustálé sněžení už jsem ani nevnímal a plus mínus přesně o půl druhé jsme zaparkovali nedaleko domova.

No a nakonec malé shrnutí...byl to náročný, ale krásný zážitek a příště, pokud bychom dostali místa v Brně, bych šel klidně znovu, ale vážit kvůli tomu šest hodin cestu potmě za sněhu v pseudojeepu...ne, děkuji... No a ještě malé cenové zamyšlení...dva lístky 2400,-, benzín 1500,-, kafe 25,-, čaj v hale 40,-, šatna 60,- (!), parkování 60,-, jídlo cestou domů 60,- a to bude snad vše...všehovšudy tedy 4145,- Kč...tedy cca 2073,- Kč na osobu...to už je pořádnej ranec i na Lord of the Dance...za to bychom měli v Praze nejlepší místa...pokud tedy bude nějaké příště, tak pouze v Brně.




Hlavně si počkejte na konec

Lord of the Dance

Dnešní den se nese celý v duchu nadpisu tohoto článku...jednoduše...Lord of the Dance. Nebylo jednoduché zařídit vše tak, abychom tam mohli jet. Začalo to už v listopadu, kdy začala reklamní massage a kdy jsme se s Evičkou začali bavit o tom, že na ně půjdeme. To jsme ovšem nevěděli, že dobré lístky budou vyprodány během řek bych pár hodin. Nevím za jak dlouho přesně, ale my se dívali až asi po dvou týdnech od doby, kdy tato kampaň začala a byli sme velice překvapeni a hlavně zklamáni. Všechny použitelné lístky (chápejte, nebudem dávat devět stovek za lístek někam na bok, když můžeme mít za dvanáct naproti pódiu) byly do Brna už vyprodány a tak jsme se smířili s tím, že pojedem třeba do Prahy...tam byla ale samozřejmě situace naprosto totožná. Začali jsme pátrat po všech městech naší krásné vlasti (na chystaný koncert do Bratislavy se lístky ještě neprodávaly) a rezervovat co šlo. Nakonec se nám povedlo obstarat celkem povedená místa do Českých Budějovic...a to je důvod proč vznikl tento článek...chci krok po kroku popsat, jak celý 'zájezd' začal, pokračoval a skončil...akorát pochybuju, že ve dvě ráno, kdy bychom se teoreticky měli vrátit, se mi bude něco chtít psát, takže to nechám až na zítřek...

Takže, začněme dneškem...dnešek jsem si musel v práci připravit, že potřebuji odejít ve dvě, protože jinak by se mohlo stát, že šéfík vymyslí měření až do šesti a my se s Lordama můžem tak maximálně rozloučit. Ve dvě proto, že kdyby se něco zvrtlo, tak je stále možnost nějaké nápravy. No a když už jsme u toho zvrtávání, tak se mi před dvěma týdny zvrtlo auto (rozuměj nejde nastartovat, jinak mu nic není) a proto bylo nutné udělat náhradní opatření. To spočívalo v tom, že jsem si půjčil auto od svého nešéfa, což je i výhoda v tom, že má dálniční známku. No a za deset minut vyrážím z kanclu a nastane to pravé tóčo...doufám, že všechno dobře dopadne a já budu moct zítra udělat článek o tom jak to bylo dnes super...tak uvidíme...

Časová osa:

14:00 Odjezd z kanclu domů, kde se vše nachystá ke konečnému odjezdu do Budějovic
15:57 odjezd
16:33 zavody kamionu
17:03 zastavka na benzince
18:06 zasekanej kruhac
19:02 prijezd ku sportovni hale
19:12 - 19:16 cekani na zachod
19:26 - 19:49 cekani na bufet
19:51 - odlov sedacky
20:00 - zatim nic :)
20:06 - zaciname
20:46 - prestavka (dvacet minut)
21:09 - pokracovani
21:48 - prvni aplaus ve stoje
21:52 - pridavek
21:57 - druhy aplaus ve stoje
21:59 - konec
22:05 - odjezd ku domovu
22:12 - zastavka na kafe a caj na benzince
kolem jedenacte - odklon z hlavni silnice
kolem pulnoci - druha pauza na benzince
1:29 - prijezd domu

Podrobný popis čekejte již brzy ;-)

Jak ten čas letí...

Je to hrozný jak ten čas letí a obzvlášť si to uvědomíte, když máte zase slavit narozeniny...mně tato milá povinnost čeká v pátek a chtěl jsem sem jen mrsknout pozvánku...

Óda na s.p.

"Dneska si, milé děti, povíme něco o státních podnicích. Respektive o jednom konkrétním státním podniku. Tento státní podnik se zabývá přemisťováním věcí. Ano děti, přemisťováním věcí. Vždy když si vzpomenete na babičku s dědečkem a pro změnu se jim rozhodnete poslat pohled místo smsky, rozbijete prasátko, zbytek si půjčíte od rodičů a za tyto těžce vymožené penízky si pořídíte luxusní obrázek s tématikou jarní, prezidentskou či sportovní. Tento obrázek má schválně okousané rohy, na což jsou v Taiwanu najímány děti, jako jste vy, aby za pár šupů těmto obrázkům rohy i hrany okusovali. A není to žádná zábavná práce, jako když spolužákovi roztrhnete sešit, ne ne, tato práce je velice náročná na dětské oči i na jejich drobné prstíky. Ale o tom se zde nebudem bavit. Povíme si jak se takovýmto obrázkům oficiálně říká. Říká se jim známky...to si napište, za chvilku budou takovéto 'známky' už jen v encyklopédiích a učebnicích dějepisu, tak je důležité abyste si to zaznamenali. Tyto známky, jejichž hodnota roste každým rokem o nějaký ten centík, se lepí právě na pohledy a dopisy, které chcete poslat svým rodičům, kamarádům, prarodičům, nebo jiným osobám, o kterých si myslíte, že si zaslouží, aby za ně byly utraceny nekřesťanské peníze za známku a pohled.

Ale proč tu neustále mluvím o známkách? Mluvím o nich proto, že na každý papírek, který potřebujete dostat z jednoho místa republiky na druhé, musíte minimálně jednu takovou známku nalepit...ano...minimálně. Jsou i balíčky, na které je potřeba nalepit známek mnohem více, ale to už je pro bohatší dospělé, kteří si mohou dovolit luxus koupě více známek, vy si většinou vystačíte se známkou jednou. Nebo spíš budete muset vystačit, protože je nepravděpodobné, že by vám rodiče svěřili více známek než jednu. No ale není to jen o nalepení známky, zaměstnanci pošty přece nejsou jasnovidci a nedokážou přijít na to, kam jste schovali pohled, který chcete někomu poslat a proto se musíte vydat na dalekou cestu za poznáním oranžových krabic. Tyto oranžové krabice, které jsou náhodně rozmístěny po celé republice musíte složitě dohledávat, protože prakticky nikdo již neví kde se takovéto krabice nacházejí, někteří dokonce ani nevědí, že něco takovéto existuje. A proto, milé děti, je důležité neptat se lidí, protože někteří by vás mohli považovat za blázny, a hledat na vlastní pěst.

Bohužel pohled není vždy to jediné co potřebujete přepravit. Vy to možná ještě nevíte, ale po celé naší krásné kulaté modré kouli se dají posílat i objemnější věci než jsou pohledy. Můžou to být třeba hračky. Dokonce i veliké hračky. Ale něco takového jako posílání balíčků je spíše pro dospělé, kteří si nechávají posílat občas také hračky, ale to jsou hračky pro dospělé. Víte ale v čem je problém, když si necháte poslat přes náš milovaný státní podnik nějaký balíček? Problém je ten, že ačkoliv ceny se stále zvedají, kvalita služeb nadále klesá. Kvalita služeb? No to znamená, že když už za něco zaplatíte, tak očekáváte, že za to něco dostanete...je to logické, nikdo vám nedá peníze jen tak. No a tak člověk očekává, že za svoje těžce vydělané peníze dostane nějaký luxus...ano, luxus...už to není standard, aby vám chodil balíček přímo domů, to ne, to už se teď ve státním podniku nedělá, teď už si pro všechno musíte jezdit. No ale pokud máte náhodou známé někde hodně vysoko...ano vím, tvůj táta je jeřábník, ale takhle vysoko nemyslím, myslím jinak vysoko...těžko se to vysvětluje, ale nebojte děti, než vyrostete budete dobře vědět co to znamená mít respektive nemít známé hodně vysoko. No ale proč to vlastně všechno říkám? Říkám to proto, abyste pochopili, že Česká pošta, o které...pardon...Česká pošta, s.p., o které tu celou tu dobu mluvím, je předražená monopolní společnost, která si se svými 'klienty' dělá co chce, protože je jí jedno co si o ní její 'klienti' budou myslet, jelikož jakmile přijde na posílání pošty, často jim nic jiného než jejich služeb využít nezbude. A proto si, milé děti, dobře pamatujte, neberte drogy a vybírejte si jiného rozesílatele pošty než je Česká posta, s.p., pokud máte možnost..."

Omlouvám se za poněkud infantilní příspěvek, ale tak nějak mě napadlo podat trošku jinak problém, který mě tíží. Jak jste možná pochopili, tíží mě problém s Českou poštou. Nevím jakou máte zkušenost vy, ale já si za poslední rok (prakticky od té doby co máme v Brně tu novou luxusní ultramoderní superfunkční extraodolnou hypervelikou poštovní halu) pro všechny balíky, které mi měly dojít, musel jet na poštu Brno 100 na Opavské...znáte to tam? Dojet tam jinak než autem je na dlóóóóuhé lokty a pokud jedete po práci, čili ve špičce, je to taky na opravdu dlóóóóuhé lokty...takže si vyberte. A v devadesáti procentech případů byl někdo doma, občas někdo i vyhlížel poštovní auto, protože na ten balíček čekal...a myslíte, že se aspoň přiblížil? E-e...proč taky, když si pro to můžete dojet. No ale tak přece se nebudu rozčilovat, radši sklopim uši a dojedu si pro to, protože kdybych jim měl volat ať mi to dodaj znovu...teda 'znovu', tak bych se taky nemusel dočkat ani do týdne. No a to je vše...óda na Českou poštu, s.p. je u konce...a jaké máte vy zkušenosti?

Pokerový večírek...

Je to už nějaký ten pátek co si brácha pořídil pokerovou sadu a začal se o tuto hazardní, někdy i výdělečnou kratochvíli vážně zajímat. My, jakožto správní zastánci příjemného trávení volného času a také jako občasní zastánci karetních her, jsme se nechali zlákat vidinou příjemně stráveného večera a jako správní gentlemani a jedna gentlewoman jsme si k tomu dotáhli whisku (Bushmills...výborná značka) a začali hrát. Toto se odehrálo už v poměrně daleké minulosti, asi tak před dvěma, možná i více měsíci.

Tento večer zůstane navždy zapsán v našich hlavách zlatým písmem jako začátek našeho pokerového šílenství. Večer to byl zajímavý, obohacený o hlasité skandování kolem půlnoci, jelikož whisky začala velice razantně působit. Naštěstí zdi máme poměrně tlusté a hlavně sousedi už jsou celkem zvyklí, protože občas se holt zadaří. Vše nakonec skončilo tak, že bylo vetší množství lidí na blato už kolem jedné, takže jsme to rozpustili a vydali se do pelechů...mimochodem to byl všední den, takže další den v práci byl opravdu luxusní.

Tento článek je však psán z jiného důvodu než aby popsal věci dávno minulé, je psán z důvodu, že tuto sobotu jsme prolomili další pokerovou hranici a okusili něco, kvůli čemu se poker vůbec hraje...hraní o peníze. Ti z vás kteří to už zkoušeli, těm to vysvětlovat nemusím a vy ostatní, kteří jste ještě hazardově nepolíbení, těm je nutné vysvětlit, že dokud to člověk o peníze nezkusí, tak neví o co přišel...a důležité je zdůraznit, že nemusí jít o velké částky, my hráli o 25 korun na hru, respektive o 25 korun na 1500 žetonů a ač to není moc peněz, člověk už si rozmyslí jestli bude hrát. Navíc jsme měli nastaveno, aby se každých pět minut zvyšovaly 'blindy' (povinné sázky, které musí vždy dva lidi zaplatit, ať už hrát chtějí nebo ne. Tyto blindy se každé kolo posunují ve směru hodinových ručiček aby si toto zlo užili všichni rovnoměrně) a z původních 5 žetonů za malej blind a 10 za velkej, bylo na konci, kdy už byli vyřazeni všichni kromě dvou, 1000 za malej a 2000 za velkej...a to už je teda ranec!

Abych celý náš večer shrnul, tak počet hrajících bylo sedm, doba hraní kolem sedmi hodin (začali jsm v osm večer a končili kolem třetí), vypitého vína asi šest flašek, vypité vody asi tři litry, vypité Coly asi tři litry, snězených brambůrků asi deset sáčků, snězeného popcornu asi dva sáčky, ztracených žetonů nula, zničených karet také nula, počet vítězů...ani nevim...vyhráli čtyři lidi, ale nevím zda to nebyli někdy ti stejní, počet hráčů zraněných ostrým hrotem šipek (my co jsme již vyplýtvali všechny žetony a čekali jsme na další kolo, jsme si čas krátili házením do sysálověho terče) jeden, počet lidí napadnuvších protihráče z důvodného podezření z fixlování - nula (pokud si dobře pamatuju...a že to ke konci s tou pamětí nebylo dvakrát růžové), průměrná hladina promile v krvi na člověka...radši si netroufám odhadovat...asi něco mezi půl a dvěma, počet rozbitých sklenic nula, počet vylitých tekutin jedna (voda...já byl autor), počet střízlivých lidí jeden - řidič, počet návštěv osob žijících ve společné domácnosti dožadujíce se klidu z důvodu nutnosti přejít do fáze REM - dvě, počet lidí přesunuvších se po hře do non-stopu - pět, no a nakonec hra samotná byla prostě legen...wait for it...dary...yeah, legendary...prostě úžasná. Očekáváme podobnou akcičku uspořádat do měsíce...už teď se nemůžu dočkat...

Fotodokumentace:


Pěkný karty, co?

Mám asi něco zajímavýho...

Část naší skvadry...

Žetony, popcorn, pití...co chcete víc?