Tak a je to za námi. Kapr (v našem případě Amur) byl popraven, obalen, usmažen a sněden, dárky rozdány, víno vypito, cukroví spořádáno, praktické dárky zapojeny, smontovány, případně již vyzkoušeny, přespolní rodina se odebrala zpět do svých domovů, koledy byly odzpívány, betlém rozebrán, stromek odstrojen a spálen a my se zase vracíme zpět ke svým normálním životům, každodenním povinnostem a prostě ke standardnímu způsobu života. Mno...některé z vyjmenovaných 'položek' jsou pravda trošku 'zbudoucnělé' (nastanou až za pár dní...čili v budoucnu), ale spousta jich již skutečně nastala.
Nevím jak jste letošní Vánoce prožili vy, ale já si je užil. Jakmile odpadlo dárkové šílenství, předhánění se v originalitě jednotlivých dárků (letos jsem na tom byl velice špatně co se týče originality, proto si musím rýpnout) a neskutečné kolony a zácpy obecně, všichni se sešli kolem vánočně odekorované vázy plné několika kousků zeleného 'šáší' a nastala konečně ta pravá pohoda Vánoc. Rodina byla pohromadě, najednou nás bylo doma ještě víc než jindy, kecalo se, chlastalo se (letos víc než jindy) a čekalo se až se chudák vánoční Amur dostane na vánoční tabuli. Vzhledem k tomu, že se dlouho nikomu do finální přípravy již obalené ryby nechtělo, bylo nutné vypít asi čtyři flašky tmavě červeného moku s více či méně trpkou příchutí (můžeme říci více či méně kyselinky) a tím pádem se ze štědrého dne stal den velice zábavný. Nicméně nás bylo dosti na ty čtyři flašky, a proto zůstalo pouze u zábavy a večer neskončil dříve než začal, nejlépe nějakým fiaskem.
No a dnes...? Dnes už byla snědena kačena, byla snědena i krůta, byly snědeny i hromady různobarevného zelí, mnoho knedlíků padlo v tomto předem prohraném boji a najednou je po půlnoci ve druhý svátek vánoční a já si říkám, že to letos uteklo nějak hrozně rychle. A to nemám na mysli pouze svátky samotné, ale i ten hektický čas před tím než tyto svátky v našich domovech v pondělí začaly. Tak nevím jestli ten čas je skutečně tak relativní, nebo s ním někdo manipuluje, ale teda letos to všechno nějak valí.
Než se člověk stačí pořádně rozkoukat, už aby sháněl chipsy, alkohol, šampus, rachejtle (a jinou 'zábavnou pyrotechniku'...miluju toto spojení...někdy tak zábavná není, to můžu říct z vlastní zkušenosti) a jiné ingredience k vytvoření té správné atmosféry k rozloučení se s novým rokem. Nojo...silvestr je tu za nějakých pět dnů, takže zítra to vidím na útok na velkoobchody, které budou zajisté naplněné k prasknutí všelijakým okulahodícím zbožím, jen aby zákazník naplnil košík víc než by bylo potřeba. Ale tak je to občas potřeba, pořádně dát těm játrům pokouřit, nadlábnout se pořádnou hromadou pražených nakrájených a ochucených brambor a o půlnoci si přiťuknout s přáteli...nebo rodinou...nebo to spojit dohromady.
Tak snad silvestr opět přežijeme bez ztráty kytičky a snad bude příští rok zase o něco lepší než ten který nám za chvíli končí... A nakonec aspoň zpětně...šťastné a veselé...
středa 26. prosince 2007
úterý 18. prosince 2007
Už máte všechny dárky???
Ač to tak některým možná nepřipadá, třeba mně, Vánoce jsou tu za necelý týden. Touto dobou už budeme uzobávat ze zbylého cukroví, na oběd budou zbytky kapra a bramborový salát a poprvé si všimnete, že stromek, ať už umělý, začíná schnout a zavazet. Dárky pod ním už letos neuvidíte a tak jeho význam je už pouze dekorativní. A když si vezmete minimálně metr a půl na výšku a nějaký ten metřík na šířku, tak většina z vás mi dá za pravdu, že to je dekorace poměrně rozměrná...ale nechejme na chvilku ještě vánoční stromek, který má každý vyřešen po svém a vraťme se k událostem posledních čtyř týdnů...
Dnes jsem s hrůzou zjistil, že pokud do zítřka nenapíšu článek, na který se chystám už v podstatě ty zmíněné čtyři týdny, dostanu se na hranici měsíce od napsání poslední hromádky znaků věnující se badmintonu. Měl jsem spoustu námětů, stala se spousta věcí, ale za ty, které si vzpomínám, můžu vyjmenovat akorát skončení reality show VyVolení, kterou jsem chtěl okomentovat hned ten večer nebo maximálně v den následující. Bohužel časová tíseň, ale hlavně také tíseň inspirační mi to nedovolila. Je to škoda, protože myslím, že jsem měl na jazyku a hlavně na konečcích prstů, kterými mačkám jednotlivé klávesy na klávesnici, spoustu zajímavých témat, které se samozřejmě nedotknou každého, ale aspoň by někomu ušetřily pár minut nudy. I teď, když píšu, tak zjišťuji, že přebíhání od písmenka k písmenku a od slova ke slovům dalším není tak elegantní jako naposled a trošku mě to děsí. Možná to je tím, že jsem před chvílou vstával...ehm...ano...vstával...mám totiž dovolenou...představte si, že vstáváte s pocitem, že nemusíte do práce a hned další pocit, který následuje prakticky okamžitě po tom prvním, je, že máte vlastně tolik práce, že byste snad i radši do té práce šli.
Když nepočítám, že se mi tu už týden válí šrot (čti počítačové komponenty), které je potřeba naskládat do úhledné krabičky, tak mám do zítřka udělat alespoň návrh stránek, o kterých vím asi od neděle a samozřejmě nemám ani ň, do čtvrtka mám mít vymyšlen a udělán kalendář a nejlépe ho ještě ten den mít vytisknutý (v grafickém studiu, ne u mně doma na tiskárně pochybných kvalit) a dodaný objednateli, že jsem slíbil ohromnou aktualizaci stránek udělat do Vánoc, protože přece budu mít týden předtím volno, tak to musím všechno perfektně stihnout, musím uklidit ten svůj hroznej bordel v pokoji, protože zrovna tady se odehraje největší slavnost letošního (a i každého jiného) prosince, no a pak bych si měl ještě projít co mi chybí za dárky a něco s tím udělat...jo a ještě jedny stránky mi tu vysí ve vzduchu...tak nevim...neměl jsem jít radši do práce, co říkáte??
No ale tak necháme to prozatím koňovi, ten má prý větší hlavu, a vrátíme se k Vánocům jako takovým. Každý rok pozoruji větší a větší komerčnost tohoto svátku a taky si jistě všichni můžeme všimnout, že reklamy na vánoční zboží, na baňky a adventní kalendáře už nám téměř sahají do teplých letních měsíců. Myslím, že do několika málo let se můžeme setkat s úplně novým trendem a sice reklamy na další Vánoce hned po skončení těch aktuálních. No ale přejděme k dárkům, tématu, které na nás kouká z titulku tohoto článku. Nevím jak jste na tom letos vy, ale já letos Vánoce zdatně bojkotuju...nebo...bojkotuju je asi silný slovo, ale nechávají mě tak nějak chladným.
Trošku mě to rozhodilo, když jsem na Mikuláša (tak nevim jestli si zaslouží být s velkým 'M', kdyžtak mi to Milčo napiš do diskuze, děkuji) byl Evičce kupovat nějakou dobrou flašku nějakého dobrého vínka a jak se tak procházím mezi těma regálama, tak mě napadá, že nemám pro nikoho nic a mělo by se s tím něco dělat...a tím celé zamyšlení nad Vánocemi skončilo a já se dál bezcílně producíroval mezi regálama...a to mě trošku vyděsilo jak strašně laxní mám k těmto svátkům přístup. No, ale den se sešel se dnem, v neděli na Evropě 2 nějakej magor úplně nahlas řekl, že Vánoce (které mají hlavní středobod ve Štědrém dnu) jsou už za osm dnů...myslím, že takové věci by se nahlas ani říkat neměly...a já se k tomu tudíž postavil trošku zodpovědněji. A co že to znamená? Znamená to, že jsme s Evičkou brouzdali po Olympii v neděli téměř sedm hodin...z naprosté nevrlosti, vyčerpanosti a vánoční agónie mě dostal až Hoegaarden a dobré jídlo.
A hlavní otázka dne zní...kam až toto všechno zajde? Taky Vám připadá, že jen co vyrostete z krásného dětského věku, že se pro vás Vánoce stávají svátkem shonu, deprese a nákupního šílenství? Možná ne každý to takhle cítí, já se třeba těmto stavům snažím vyhýbat a jelikož doma nepečeme cukroví (což je imho jeden z největších zprostředkovatelů hádek a nervozit), tak se mi to i celkem daří. Ale mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mají doma rodiče jenž jsou ochotni přistoupit k fyzickému násilí, možná i likvidaci při špatně odvedené práci při vyrábění cukroví. Jasně, trošku to přeháním, ale už je dávno pryč čas, kdy byly Vánoce něčím na co se strašně těším protože su dítě a dostanu dárky. Teď už je to jen čas, kdy si koupíme něco drahého, protože Vánoce jsou přece od toho...nebo ne?
Dnes jsem s hrůzou zjistil, že pokud do zítřka nenapíšu článek, na který se chystám už v podstatě ty zmíněné čtyři týdny, dostanu se na hranici měsíce od napsání poslední hromádky znaků věnující se badmintonu. Měl jsem spoustu námětů, stala se spousta věcí, ale za ty, které si vzpomínám, můžu vyjmenovat akorát skončení reality show VyVolení, kterou jsem chtěl okomentovat hned ten večer nebo maximálně v den následující. Bohužel časová tíseň, ale hlavně také tíseň inspirační mi to nedovolila. Je to škoda, protože myslím, že jsem měl na jazyku a hlavně na konečcích prstů, kterými mačkám jednotlivé klávesy na klávesnici, spoustu zajímavých témat, které se samozřejmě nedotknou každého, ale aspoň by někomu ušetřily pár minut nudy. I teď, když píšu, tak zjišťuji, že přebíhání od písmenka k písmenku a od slova ke slovům dalším není tak elegantní jako naposled a trošku mě to děsí. Možná to je tím, že jsem před chvílou vstával...ehm...ano...vstával...mám totiž dovolenou...představte si, že vstáváte s pocitem, že nemusíte do práce a hned další pocit, který následuje prakticky okamžitě po tom prvním, je, že máte vlastně tolik práce, že byste snad i radši do té práce šli.
Když nepočítám, že se mi tu už týden válí šrot (čti počítačové komponenty), které je potřeba naskládat do úhledné krabičky, tak mám do zítřka udělat alespoň návrh stránek, o kterých vím asi od neděle a samozřejmě nemám ani ň, do čtvrtka mám mít vymyšlen a udělán kalendář a nejlépe ho ještě ten den mít vytisknutý (v grafickém studiu, ne u mně doma na tiskárně pochybných kvalit) a dodaný objednateli, že jsem slíbil ohromnou aktualizaci stránek udělat do Vánoc, protože přece budu mít týden předtím volno, tak to musím všechno perfektně stihnout, musím uklidit ten svůj hroznej bordel v pokoji, protože zrovna tady se odehraje největší slavnost letošního (a i každého jiného) prosince, no a pak bych si měl ještě projít co mi chybí za dárky a něco s tím udělat...jo a ještě jedny stránky mi tu vysí ve vzduchu...tak nevim...neměl jsem jít radši do práce, co říkáte??
No ale tak necháme to prozatím koňovi, ten má prý větší hlavu, a vrátíme se k Vánocům jako takovým. Každý rok pozoruji větší a větší komerčnost tohoto svátku a taky si jistě všichni můžeme všimnout, že reklamy na vánoční zboží, na baňky a adventní kalendáře už nám téměř sahají do teplých letních měsíců. Myslím, že do několika málo let se můžeme setkat s úplně novým trendem a sice reklamy na další Vánoce hned po skončení těch aktuálních. No ale přejděme k dárkům, tématu, které na nás kouká z titulku tohoto článku. Nevím jak jste na tom letos vy, ale já letos Vánoce zdatně bojkotuju...nebo...bojkotuju je asi silný slovo, ale nechávají mě tak nějak chladným.
Trošku mě to rozhodilo, když jsem na Mikuláša (tak nevim jestli si zaslouží být s velkým 'M', kdyžtak mi to Milčo napiš do diskuze, děkuji) byl Evičce kupovat nějakou dobrou flašku nějakého dobrého vínka a jak se tak procházím mezi těma regálama, tak mě napadá, že nemám pro nikoho nic a mělo by se s tím něco dělat...a tím celé zamyšlení nad Vánocemi skončilo a já se dál bezcílně producíroval mezi regálama...a to mě trošku vyděsilo jak strašně laxní mám k těmto svátkům přístup. No, ale den se sešel se dnem, v neděli na Evropě 2 nějakej magor úplně nahlas řekl, že Vánoce (které mají hlavní středobod ve Štědrém dnu) jsou už za osm dnů...myslím, že takové věci by se nahlas ani říkat neměly...a já se k tomu tudíž postavil trošku zodpovědněji. A co že to znamená? Znamená to, že jsme s Evičkou brouzdali po Olympii v neděli téměř sedm hodin...z naprosté nevrlosti, vyčerpanosti a vánoční agónie mě dostal až Hoegaarden a dobré jídlo.
A hlavní otázka dne zní...kam až toto všechno zajde? Taky Vám připadá, že jen co vyrostete z krásného dětského věku, že se pro vás Vánoce stávají svátkem shonu, deprese a nákupního šílenství? Možná ne každý to takhle cítí, já se třeba těmto stavům snažím vyhýbat a jelikož doma nepečeme cukroví (což je imho jeden z největších zprostředkovatelů hádek a nervozit), tak se mi to i celkem daří. Ale mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mají doma rodiče jenž jsou ochotni přistoupit k fyzickému násilí, možná i likvidaci při špatně odvedené práci při vyrábění cukroví. Jasně, trošku to přeháním, ale už je dávno pryč čas, kdy byly Vánoce něčím na co se strašně těším protože su dítě a dostanu dárky. Teď už je to jen čas, kdy si koupíme něco drahého, protože Vánoce jsou přece od toho...nebo ne?
pondělí 19. listopadu 2007
Bedbec...
Včera, když jsme po dvou badmintonově-abstinenčních týdnech byli už druhý den po sobě na badmintonu, mi bylo vyčteno, že zde není žádný článek o tomto famózním sportu...pokusím se to tedy napravit teď, i když popravdě zatím stále nevím kudy se budu ubírat, aby byl článek smysluplný a čitelný...
Začněme pěkně od začátku, jak se na správnou slohovou práci sluší a patří. Začalo to jeden letní podvečer, kdy jsme po pěkně propařené noci sbírali síly na odjezd domů a čas si krátili právě pinkáním do košíčku dvěma velice dřevěnýma, velice těžkýma a nutno dodat i velice neprofesionálníma pálkama. Účinek to ale splnilo, my se před odjezdem poměrně vyřádili a shodli se na tom, že by se toto pinkání dalo provozovat na o něco vyšší úrovni, s pořádným hřištěm, pálkama a samozřejmě i cenou... Den se sešel se dnem a my konečně našli to správné misto na vybití naší nahromaděné energie. Jakožto informacechtiví mladí muži jsme si i mírně pročetli pravidla, abychom na kurty nepřišli jako naprostí badmintonoví nevzdělanci a exoti.
Domluvili jsme si termín, dostavili se s řádným předstihem, vyřídili všechny formality, jako zřízení studentské slevy, zakoupení míčku (oficiálně se tomu neříká košíček, ale míček), vypůjčení raket a nakonec i zaplacení toho všeho. V šatně jsme zjistili nedostatky které ještě musíme v případných budoucích návštěvách vychytat, převlíkli jsme se a vydali se na kurt číslo 5 (slovy pět).
Naše neobratné mlácení do míčku půjčenými raketami se stávalo stále více obratné a koordinované a my zjistili, že tento sport je přesně to, co nám v našem, jinak poměrně spokojeném, životě chybělo. Tento den se nám vryl do paměti jako začátek naší budoucí badmintonové kariéry...no tak dobře, to asi ne, ale tak nějakou pralesní ligu bychom časem třeba hrát mohli.
A když nic jiného, tak já si tento den budu pamatovat jako den, kdy Máňa poprvé a zatím naposled vyhrál (to 'naposled' je důležité!)...třeba včera pukl krásných 6:1, přičemž těch jeho rádoby jedna byl zkrácený zápas, tudíž pouze do jedenácti, který nakonec vyhrál až 16:14! Většina z vás předpokládám ví, že třeba volejbal se hraje na minimální rozdíl dvou bodů při dosažení vítězného bodu a u badmintonu je to stejné, takže při dosažení jedenáctého bodu, kdy já měl deset, jsme se přetahovali neustále o jeden bod a výbornou výměnu jsme kazili většinou velice groteskníma chybama...ale match to byl úžasnej...ostatně...jako celá tahle hra...
Zkuste si to někdy, určitě přijdete o předsudky, které jsme i my o této 'rekreační' až 'rodinně-dovolenkové' hře také měli...
A ještě drobné info k fotce...je asi dva týdny stará a vy to nevidíte, ale jeho raketa je v tom koši za ním, páč to nějak nezvládl to naše pinkání a kapku vynervil...
středa 14. listopadu 2007
Zima je tu!!
Jako každý rok, ani tento se nám zimní radovánky, jako klouzání v autech, bourání do patníků a hlavně překvapení nad tím, jak brzo letos zima dorazila, nevyhnuly. Jako každý rok, byli i letos silničáři zaskočeni a spousta silnic zůstala nesjízdných a spostu měst postihla kalamita. Nevím jak prožíváte toto období vy, ale já vždy při pohledu na překrásný padající sníh konstatuju pouze, že zas padaj ty bílý sračky, protože nakonec ze sněhu stejně nic jinýho nezbude...teda...akorát to nebude bílý, ale sračky to zaručeně budou.
Já to letos taky podcenil, respektive oddaloval tak dlouho, až přijel Martin, kydl nám sem trošku toho bílýho svinstva a zase odjel...letos mu to teda opravdu vyšlo. A proto jsem musel pojíždění v autě odložit jak nejvíc to bylo možné...mám za sebou sice dvě zimy na letních gumách, ale to už je dávno a hlavně bych si to už teď nelajzl. Teďka už to je v klidu, přezuto mám a hlavně na brněnských silnicích už se žádný sníh nenachází...ale očekává se nějaká ta sněhová bouře dneska v noci, tak su zvědavej, jestli zas nekecali...
Nevím jak moc si to připouštíte, ale za měsíc a pár dnů tady máme Vánoce. Mně připadá, že každý rok to ubíhá rychleji a že ty Vánoce řeším čím dál později. Letos to asi zase klapne až tak kolem toho třiadvacátýho, přecejen, nebudem to zbytečně hrotit ;-) Vzhledem k tomu, že z věku dítěte jsem už dávno vyrostl (ač to možná není vždy patrno), tak vidina rozbalování dárků už mi nedělá takovou radost...paradoxně je to spíš vidina toho, že seženu něco co udělá radost někomu jinýmu...vlastně to až tak paradoxní není...teda...aspoň u mně je to věc celkem normální.
Co jsem ale chtěl říct hlavně, že Vánoce už teď vidím pouze jako komerční svátek, kdy se každý snaží co nejvíc peněz utratit a obchodníci se samozřejmě snaží v tomto období sklizně co nejvíc vydělat. Ale toto je normální v kapitalistickém světě a je mi to celkem šumák, co mi ale vadí víc jsou vánoční reklamy. Sice stupiditou si nezadají s reklamami nevánočními, ale přijde mi, že jsou vlezlejší a protivnější...ale je možné, že to je jen můj předsudek...protože co se týče reklam a dlouhých reklamních bloků v rádiích a televizi, tak na to už su slušně alergickej...ale to už je zas jiná pohádka, kterou se zcela určitě budu brzo taky zabývat...takovej Krokodýl, ten trhá rekordy...
Já to letos taky podcenil, respektive oddaloval tak dlouho, až přijel Martin, kydl nám sem trošku toho bílýho svinstva a zase odjel...letos mu to teda opravdu vyšlo. A proto jsem musel pojíždění v autě odložit jak nejvíc to bylo možné...mám za sebou sice dvě zimy na letních gumách, ale to už je dávno a hlavně bych si to už teď nelajzl. Teďka už to je v klidu, přezuto mám a hlavně na brněnských silnicích už se žádný sníh nenachází...ale očekává se nějaká ta sněhová bouře dneska v noci, tak su zvědavej, jestli zas nekecali...
Nevím jak moc si to připouštíte, ale za měsíc a pár dnů tady máme Vánoce. Mně připadá, že každý rok to ubíhá rychleji a že ty Vánoce řeším čím dál později. Letos to asi zase klapne až tak kolem toho třiadvacátýho, přecejen, nebudem to zbytečně hrotit ;-) Vzhledem k tomu, že z věku dítěte jsem už dávno vyrostl (ač to možná není vždy patrno), tak vidina rozbalování dárků už mi nedělá takovou radost...paradoxně je to spíš vidina toho, že seženu něco co udělá radost někomu jinýmu...vlastně to až tak paradoxní není...teda...aspoň u mně je to věc celkem normální.
Co jsem ale chtěl říct hlavně, že Vánoce už teď vidím pouze jako komerční svátek, kdy se každý snaží co nejvíc peněz utratit a obchodníci se samozřejmě snaží v tomto období sklizně co nejvíc vydělat. Ale toto je normální v kapitalistickém světě a je mi to celkem šumák, co mi ale vadí víc jsou vánoční reklamy. Sice stupiditou si nezadají s reklamami nevánočními, ale přijde mi, že jsou vlezlejší a protivnější...ale je možné, že to je jen můj předsudek...protože co se týče reklam a dlouhých reklamních bloků v rádiích a televizi, tak na to už su slušně alergickej...ale to už je zas jiná pohádka, kterou se zcela určitě budu brzo taky zabývat...takovej Krokodýl, ten trhá rekordy...
pátek 26. října 2007
Invex 2007
Jako každý rok, i letošní říjen byl ve znamení Invexu. A jako každý rok, byl Invex velkým zklamáním. Každý rok už několik let si stejně vezmu první den, kdy je Invex pro veřejnost, volno a na výstaviště se jdu podívat. Proč? Asi protože to je veletrh počítačů a věcí s tím spojených a že si domů donesu hromadu zbytečných letáků a zbytečných kabelí a občas i nějakou tu použitelnou propisku. Ne, tak letáky už nesbírám, už mi není patnáct, kdy jsem bral všechno co mi přišlo pod ruku a doma třídil stylem, že sem kromě dvou tří letáků, které jsem si prohlídl, všechno ostatní okamžitě vyházel...nebo odložil k pozdějšímu prohlédnutí do šuplíku, což bylo to stejné jak kdybych to okamžitě vyhodil, pouze jsem tomu udělil odklad.
Na letošní Invex jsem chtěl ale i z jiného důvodu. Už je to skoro rok co si kupuju časopis Chip a už skoro půl roku si říkám, že bych si ho měl konečně předplatit. Jednou mě k tomu motivoval přidaný headset, ale poté co jsem zjistil, že moje 'naslouchátko' k mobilu lze použít i pro telefonování přes Skype, upustil jsem od toho. Ale minulý měsíc bylo konečně rozhodnuto. S říjnovým časopisem dorazil i leták, kde jsem se dočetl, že dostanu k předplatnému flashku...nebo jinou blbost, ale já chtěl flashku. Je to taková pěkná, neprůstřelná flashka, kterou jsem koupil taťkovi k vánocům, protože byla naprosto luxusní a jako dárek byla prostě ideální. Moje skomírající pořád-někde-zašantročená 'pětsetdvanáctka' od Kingstonu už občas nestačí hlavně kapacitou, ale taky tím, že ji nemám vždy při ruce. A toto byla jasná volba. Na Invex bych stejně šel i přes to, že bývám každý rok zklamán (sakra proč já tam vlastně chodim...hm hm hm) a tady dostanu flashku a ještě deset procent slevu...což při 112,- korunách za číslo není úplně malá částka.
Týden před zahájení veletrhu byla na rádiu Krokodýl soutěž o lístek na Invex a k tomu antivir...vzhledem k tomu, že u Kasperskyho mi nedávno došla licence, tak se nějaký to ávégéčko šiklo. Hned první den, kdy soutěž byla oznámena, jsem slechy z rádia prakticky nepustil a už kolem půl šesté (kdy jsem byl btw ještě v práci) jsem zaslechl ten zvuk, který mi mohl vyhrát lístek. Nelenil jsem ani chvíli a lup už to zvonilo...čekám...čekám..."Halóóó..."...člověk si občas nedokáže představit, jak může taková blbost jako zavolání do rádia zvednout náladu...šéf totiž měl zase jeden z těch svých prima dní, kdy byste ho i s jeho stodvaceti kilama prohodili výlohou! Mno, tak to bychom měli...teď se jen dostat k tomu si to vyzvednout...což nebude tak jednoduché, vzhledem k tomu, že tam jsou jen do čtyř a já za posledních několik dní nekončil dřív jak o půl paté...ale tak i toto se zadařilo a tak návštěvě nestálo nic v cestě...
Je čtvrtek ráno a my, ač nemusíme, vstáváme, abychom se tam dostali tak nějak před zavřením. Po úspěšném překonání několika front a prodraní se davem jsme se ocitli 'vnútri' areálu. První co nám padlo do oka, tam jsme šli...byl to pavilon kde nebylo nic, akorát druhý vchod...dobrý...deme dál. Tak si to tak šineme těma pavilonama, prodíráme se davy lidí a vůbec si 'užíváme' tu atmosféru. Po hodině a půl jsme našli stánek Chipu, respektive Vogel Burdy a během několika očních mžiků jsem si v kabele táhl 'vysněný' přívěšek. Nyní po takové strastiplné cestě nás čekalo něco pozivního...veletržní bufál. Mno...zas tolik pozitivní to nebylo, ale aspoň pivko tam bylo dobrý, to zas jako jo. Teď už jen najít druhý stánek Vogelu a dát si tam zdarma jako předplatitel další pivo zdarma a vytočit si jednu z 'hodnotných' cen. Vytočil jsem skvělé DVD Korsický případ s Jeanem Renem, který má dost mizerné hodnocení, ale tak za ty prachy...
No a pokračujem...dalším místem, které jsem chtěl navštívit byla Mobility Hall...což bylo pro mně asi největší zklamání. Nějakých šestnáct mobilů nebo kolik, z nichž všechny jsou už v prodeji, to teda nebyl žádný zázrak. Tak maximálně Mobility zdarma...to mě jako předplatitele nechávalo chladným...taky na co bych měl doma dva stejné časopisy...ale tak na to konto, byli tam i takoví experti, kteří si brali ještě nerozdělaný balík (čítající asi deset kusů) stejného čtení a to jen proto, že to je zdarma...by mě zajímalo na co to pánové použijou...jasně...vyhodí to.
Každopádně to k čemu se chcu celou dobu dostat je, co že mě na celém Invexu nejvíce zaujalo...a paradoxně to s počítačem nemá vůbec nic společného. Je to Ford Mustang ze sedmašedesátýho, kterej byl naprosto nádhernej. No...a tím asi skončím. Celkový dojem z Invexu byl nic moc. Celé se to nějak zmenšilo (pavilon Z, který bývá nejzajímavější, vůbec nebyl obsazen) a pocit z toho, že kdybyste tam nebyli, vůbec byste o nic nepřišli, se od loňska ještě zvýšil. Tak zase za rok...a já mám obavu, že tam zase půjdu...některý věci prostě nezměníš...
Na letošní Invex jsem chtěl ale i z jiného důvodu. Už je to skoro rok co si kupuju časopis Chip a už skoro půl roku si říkám, že bych si ho měl konečně předplatit. Jednou mě k tomu motivoval přidaný headset, ale poté co jsem zjistil, že moje 'naslouchátko' k mobilu lze použít i pro telefonování přes Skype, upustil jsem od toho. Ale minulý měsíc bylo konečně rozhodnuto. S říjnovým časopisem dorazil i leták, kde jsem se dočetl, že dostanu k předplatnému flashku...nebo jinou blbost, ale já chtěl flashku. Je to taková pěkná, neprůstřelná flashka, kterou jsem koupil taťkovi k vánocům, protože byla naprosto luxusní a jako dárek byla prostě ideální. Moje skomírající pořád-někde-zašantročená 'pětsetdvanáctka' od Kingstonu už občas nestačí hlavně kapacitou, ale taky tím, že ji nemám vždy při ruce. A toto byla jasná volba. Na Invex bych stejně šel i přes to, že bývám každý rok zklamán (sakra proč já tam vlastně chodim...hm hm hm) a tady dostanu flashku a ještě deset procent slevu...což při 112,- korunách za číslo není úplně malá částka.
Týden před zahájení veletrhu byla na rádiu Krokodýl soutěž o lístek na Invex a k tomu antivir...vzhledem k tomu, že u Kasperskyho mi nedávno došla licence, tak se nějaký to ávégéčko šiklo. Hned první den, kdy soutěž byla oznámena, jsem slechy z rádia prakticky nepustil a už kolem půl šesté (kdy jsem byl btw ještě v práci) jsem zaslechl ten zvuk, který mi mohl vyhrát lístek. Nelenil jsem ani chvíli a lup už to zvonilo...čekám...čekám..."Halóóó..."...člověk si občas nedokáže představit, jak může taková blbost jako zavolání do rádia zvednout náladu...šéf totiž měl zase jeden z těch svých prima dní, kdy byste ho i s jeho stodvaceti kilama prohodili výlohou! Mno, tak to bychom měli...teď se jen dostat k tomu si to vyzvednout...což nebude tak jednoduché, vzhledem k tomu, že tam jsou jen do čtyř a já za posledních několik dní nekončil dřív jak o půl paté...ale tak i toto se zadařilo a tak návštěvě nestálo nic v cestě...
Je čtvrtek ráno a my, ač nemusíme, vstáváme, abychom se tam dostali tak nějak před zavřením. Po úspěšném překonání několika front a prodraní se davem jsme se ocitli 'vnútri' areálu. První co nám padlo do oka, tam jsme šli...byl to pavilon kde nebylo nic, akorát druhý vchod...dobrý...deme dál. Tak si to tak šineme těma pavilonama, prodíráme se davy lidí a vůbec si 'užíváme' tu atmosféru. Po hodině a půl jsme našli stánek Chipu, respektive Vogel Burdy a během několika očních mžiků jsem si v kabele táhl 'vysněný' přívěšek. Nyní po takové strastiplné cestě nás čekalo něco pozivního...veletržní bufál. Mno...zas tolik pozitivní to nebylo, ale aspoň pivko tam bylo dobrý, to zas jako jo. Teď už jen najít druhý stánek Vogelu a dát si tam zdarma jako předplatitel další pivo zdarma a vytočit si jednu z 'hodnotných' cen. Vytočil jsem skvělé DVD Korsický případ s Jeanem Renem, který má dost mizerné hodnocení, ale tak za ty prachy...
No a pokračujem...dalším místem, které jsem chtěl navštívit byla Mobility Hall...což bylo pro mně asi největší zklamání. Nějakých šestnáct mobilů nebo kolik, z nichž všechny jsou už v prodeji, to teda nebyl žádný zázrak. Tak maximálně Mobility zdarma...to mě jako předplatitele nechávalo chladným...taky na co bych měl doma dva stejné časopisy...ale tak na to konto, byli tam i takoví experti, kteří si brali ještě nerozdělaný balík (čítající asi deset kusů) stejného čtení a to jen proto, že to je zdarma...by mě zajímalo na co to pánové použijou...jasně...vyhodí to.
Každopádně to k čemu se chcu celou dobu dostat je, co že mě na celém Invexu nejvíce zaujalo...a paradoxně to s počítačem nemá vůbec nic společného. Je to Ford Mustang ze sedmašedesátýho, kterej byl naprosto nádhernej. No...a tím asi skončím. Celkový dojem z Invexu byl nic moc. Celé se to nějak zmenšilo (pavilon Z, který bývá nejzajímavější, vůbec nebyl obsazen) a pocit z toho, že kdybyste tam nebyli, vůbec byste o nic nepřišli, se od loňska ještě zvýšil. Tak zase za rok...a já mám obavu, že tam zase půjdu...některý věci prostě nezměníš...
středa 24. října 2007
Jak lehce nakupovat na internetu...
Je tomu již nějaký pátek, co jsme se s kamošem rozhodli dělat něco pozitivního pro naše zdraví a začali se zajímat o badminton. Po dlouhém internetovém hledání jsme narazili na halu, která splňovala naše požadavky pro hraní této skotačivé zábavy. Není to daleko, je tam studentská sleva, mají až do jedenácti v noci a hlavně je tam několik hřišť přímo na badminton. Jakožto totální nevzdělanec v této hře jsem byl poměrně silně překvapen, když jsem zjistil, že síť je mnohem níž než normální síť třeba na volejball a že i hřiště samotné je celkově mrňavější. Vzhledem k tomu, že když jsme s historickýma pálkama lítali po zahradě, tak nás to nesmírně bavilo, čekali jsme podobný zážitek i zde. Nicméně jsme dostali zážitek mnohem silnější a byli jsme po hodině lítání naprosto v extázi s tím, že si musíme koupit vlastní pálky (přecejen dávat pořád kilo na hodinu za dvě pálky není úplně to pravé ořechové) a provozovat tuto super hru častěji. Ihned po prvním odehrání jsme to oslavili v nejbližší otevřené hospůdce a domů se dostali někdy kolem čtvrté...což vzhledem k tomu, že mě o třičtvrtě na osm čekal před barákem šéf bylo dost pozdě...
Jak jsem čekal, tak se i stalo a já solidně zaspal. Na šéfa mám jiné vyzvánění, abych byl okamžitě obeznámen, že se něco děje, a když uslyším z mobilu úvodní znělku z 'A je to', zvedne se mi tep na...teď bych sem napsal nějaký číslo vysokýho tepu, ale nevím ani jednu z těch dvou hodnot co znamená...jedno bude asi počet tepů za minutu...takže prostě jen zůstanu u toho, že se mi zvedne tep a očekávám co sem zase udělal špatně...protože i když náhodou něco udělá špatně můj šéf, dycky se to nějak hodí na mně...no nevadí, tak dál...šéfík mě vzbudil až v osm a já se ani nemusel koukat na displej, bylo mi jasný, že průser. Jen sem zvedl telefon a řekl, že už valím, že sem zaspal a za pět minut sem byl venku, oblečen ani nevim do čeho, bez pití, bez jídla, bez vyčištěnejch klováků (což je super po propařený noci, to tam máte jak v čekárně na sociálce) a s omluvou na rtech. Šéfík byl kupodivu dobře naladěn, ale historku o tom, že chodím do práce nažranej velice rád a často přidává k dobru. No, ale to jen tak mimochodem, chtěl sem mluvit o badmintonu...
Když jsme byli na badmintonu podruhé, rozhodli jsme se, že si koupíme vlastní rakety. Po první hodině tam kamoš potkal kamoša, kterej už to hraje delší dobu a ten nám poradil, že kupovat levný (původní plán byl do tří kil) je blbost, páč hliník se odstěhoval do Humpolce...teda...páč hliník nic nevydrží a akorát bychom si za tři měsíce kupovali novou. Proto jsme se rozhodli pro větší investici a já ještě ten den v pondělí před dvěma a půl týdnama dva kousky po osmisetpadesáti korunách objednal. A tady začíná náš příběh o jedné monopolní firmě a jedné nové supr-extra-special-moderní budově. Kdo neví, mluvím teď o naší krásné modré České poště.
Mé antipatie během posledních dvou týdnů vzrostly na totální maximum, ale tak já je nikdy neměl rád. Jde o toto...na stránkách firmy, kde jsem rakety objednával (jako správné moderní kybernetické dítě objednávám téměř vše přes internet) bylo napsáno, že mají skladem přes dvěstě kusů námi vyžadovaného exempláře a v podmínkách mají dobu dodání jeden až dva dny...laicky řečeno do čtvrtka přece rakety musí dorazit!! Ale bohužel tato pohádka je opravdu jen pohádkou... V pondělí dopoledne jsem volal na poštu, zda náhodou není na poště balík nesoucí na zádech či bříšku moje jméno...a vono ne. Tak jsem volal na firmu, odkud měly rakety dorazit. Tam napřed nemohli nic najít, ale nakonec se dobrali výsledku...balík byl vrácen. Zatím jste v obraze?? Dobrý. Takže z neznámého důvodu se balík prostě vrátil...do týdne...což je značně kratší čas, než jaký by měl balík strávit na poště i kdybych si ho nechtěl vyzvednout...budiž...nechápu, ale budiž. Domluvili jsme se proto na tom, že balík bude odeslán znovu, že podruhé se snad už nevrátí. Paní říkala, že ho odešlou okamžitě (rozuměj druhý den) a proto by měl dorazit do čtvrtka, maximálně pátku... "...i když vlastně vy tam máte tu novou poštovní halu, že? Tak to spíš až v pondělí...". Dobrá tedy, badminton máme až na čtvrtek, tak to není problém...
Když jsem v pátek večer psal na firmu, zda byl balík poslán a zda se náhodou opět nevrátil, dorazila mi téměř obratem odpověď, že balík byl odeslán v úterý a pod tím číslo balíku. V pondělí mě proto čekalo telefonování na poštu. 'Příjemný' hlas paní na druhém konci mě ujistil, že u nich teda nic s podobným číslem nečeká a ani tam nikdy nečekalo. Teda ne že bych čekal něco jinýho, ale krapet mě to rozhodilo. Nicméně o víkendu jsme s Evičkou lítali po obchodech a zháněli pro ni bundu a já narazil v jednom obchodě na rakety úplně stejný, akorát o necelý kilčo dražší. Rozhodl jsem se proto, že počkám do čtvrtka jestli rakety dorazí a když ne, pojedu je dráž koupit do Olympie. Dneska je středa a světe div se, rakety dorazily. Dnes ráno mi bylo oznámeno, že rakety dorazily k nám domů. Slogan 'Dnes podáte, zítra dodáme' se téměř vydařil...ovšem...musíte vypustit ten týden mezi úterkem, kdy šel balík na poštu a středou, kdy balík dorazil.
Dodatek: Je to už asi půl roku co v Brně otevřeli novou ultra-moderní, ultra-na-hovno poštovní halu, která teď vše dodává standardně se spožděním. Já třeba odebírám Level. Ten mi došel poprvé od otevření s dvoutýdenním (!) zpožděním...dokonce mi dřív došla reklamace (volal jsem na vydavatelství týdnu od té doby co měl časopis dojít a ti mi poslali nový výtisk) než původní časopis. Další měsíc to bylo už 'jen' asi deset dnů, pak týden, měsíc na to jenom den nebo dva, no a poslední číslo dorazilo opět s týdenním zpožděním. Tak nevim nakolik se to předplatné vyplatí. Samozřejmě chápu, že za to Vogel Burda nemůže, já jen naivně předpokládal, že za půl roku by Česká pošta mohla mít vychytaný všechny mouchy a doručovat zásilky v nějakým normálním termínu...ale to bych asi chtěl od postkomunistické společnosti moc...
Jak jsem čekal, tak se i stalo a já solidně zaspal. Na šéfa mám jiné vyzvánění, abych byl okamžitě obeznámen, že se něco děje, a když uslyším z mobilu úvodní znělku z 'A je to', zvedne se mi tep na...teď bych sem napsal nějaký číslo vysokýho tepu, ale nevím ani jednu z těch dvou hodnot co znamená...jedno bude asi počet tepů za minutu...takže prostě jen zůstanu u toho, že se mi zvedne tep a očekávám co sem zase udělal špatně...protože i když náhodou něco udělá špatně můj šéf, dycky se to nějak hodí na mně...no nevadí, tak dál...šéfík mě vzbudil až v osm a já se ani nemusel koukat na displej, bylo mi jasný, že průser. Jen sem zvedl telefon a řekl, že už valím, že sem zaspal a za pět minut sem byl venku, oblečen ani nevim do čeho, bez pití, bez jídla, bez vyčištěnejch klováků (což je super po propařený noci, to tam máte jak v čekárně na sociálce) a s omluvou na rtech. Šéfík byl kupodivu dobře naladěn, ale historku o tom, že chodím do práce nažranej velice rád a často přidává k dobru. No, ale to jen tak mimochodem, chtěl sem mluvit o badmintonu...
Když jsme byli na badmintonu podruhé, rozhodli jsme se, že si koupíme vlastní rakety. Po první hodině tam kamoš potkal kamoša, kterej už to hraje delší dobu a ten nám poradil, že kupovat levný (původní plán byl do tří kil) je blbost, páč hliník se odstěhoval do Humpolce...teda...páč hliník nic nevydrží a akorát bychom si za tři měsíce kupovali novou. Proto jsme se rozhodli pro větší investici a já ještě ten den v pondělí před dvěma a půl týdnama dva kousky po osmisetpadesáti korunách objednal. A tady začíná náš příběh o jedné monopolní firmě a jedné nové supr-extra-special-moderní budově. Kdo neví, mluvím teď o naší krásné modré České poště.
Mé antipatie během posledních dvou týdnů vzrostly na totální maximum, ale tak já je nikdy neměl rád. Jde o toto...na stránkách firmy, kde jsem rakety objednával (jako správné moderní kybernetické dítě objednávám téměř vše přes internet) bylo napsáno, že mají skladem přes dvěstě kusů námi vyžadovaného exempláře a v podmínkách mají dobu dodání jeden až dva dny...laicky řečeno do čtvrtka přece rakety musí dorazit!! Ale bohužel tato pohádka je opravdu jen pohádkou... V pondělí dopoledne jsem volal na poštu, zda náhodou není na poště balík nesoucí na zádech či bříšku moje jméno...a vono ne. Tak jsem volal na firmu, odkud měly rakety dorazit. Tam napřed nemohli nic najít, ale nakonec se dobrali výsledku...balík byl vrácen. Zatím jste v obraze?? Dobrý. Takže z neznámého důvodu se balík prostě vrátil...do týdne...což je značně kratší čas, než jaký by měl balík strávit na poště i kdybych si ho nechtěl vyzvednout...budiž...nechápu, ale budiž. Domluvili jsme se proto na tom, že balík bude odeslán znovu, že podruhé se snad už nevrátí. Paní říkala, že ho odešlou okamžitě (rozuměj druhý den) a proto by měl dorazit do čtvrtka, maximálně pátku... "...i když vlastně vy tam máte tu novou poštovní halu, že? Tak to spíš až v pondělí...". Dobrá tedy, badminton máme až na čtvrtek, tak to není problém...
Když jsem v pátek večer psal na firmu, zda byl balík poslán a zda se náhodou opět nevrátil, dorazila mi téměř obratem odpověď, že balík byl odeslán v úterý a pod tím číslo balíku. V pondělí mě proto čekalo telefonování na poštu. 'Příjemný' hlas paní na druhém konci mě ujistil, že u nich teda nic s podobným číslem nečeká a ani tam nikdy nečekalo. Teda ne že bych čekal něco jinýho, ale krapet mě to rozhodilo. Nicméně o víkendu jsme s Evičkou lítali po obchodech a zháněli pro ni bundu a já narazil v jednom obchodě na rakety úplně stejný, akorát o necelý kilčo dražší. Rozhodl jsem se proto, že počkám do čtvrtka jestli rakety dorazí a když ne, pojedu je dráž koupit do Olympie. Dneska je středa a světe div se, rakety dorazily. Dnes ráno mi bylo oznámeno, že rakety dorazily k nám domů. Slogan 'Dnes podáte, zítra dodáme' se téměř vydařil...ovšem...musíte vypustit ten týden mezi úterkem, kdy šel balík na poštu a středou, kdy balík dorazil.
Dodatek: Je to už asi půl roku co v Brně otevřeli novou ultra-moderní, ultra-na-hovno poštovní halu, která teď vše dodává standardně se spožděním. Já třeba odebírám Level. Ten mi došel poprvé od otevření s dvoutýdenním (!) zpožděním...dokonce mi dřív došla reklamace (volal jsem na vydavatelství týdnu od té doby co měl časopis dojít a ti mi poslali nový výtisk) než původní časopis. Další měsíc to bylo už 'jen' asi deset dnů, pak týden, měsíc na to jenom den nebo dva, no a poslední číslo dorazilo opět s týdenním zpožděním. Tak nevim nakolik se to předplatné vyplatí. Samozřejmě chápu, že za to Vogel Burda nemůže, já jen naivně předpokládal, že za půl roku by Česká pošta mohla mít vychytaný všechny mouchy a doručovat zásilky v nějakým normálním termínu...ale to bych asi chtěl od postkomunistické společnosti moc...
středa 17. října 2007
Györ
Je sobota ráno a my po příjemně stráveným pátku ve Whisky baru, s tatarákem a Hoegaardenem musíme vstávat v nekřesťanskych pět hodin a čtyřicet minut. Proč? Důvod je jasný...dobrovolně jsme se k tomu upsali...jedem totiž do Maďarska do lázní...
Vstáváni byla jedna z nejtěžších věcí ten den, možná dokonce i nejtěžší. Čekalo na nás pěkné uplakané studené ráno a cesta několik minut studeným autem k divadlu, kde už na nás čekal dvoupatrový autobus modro-zelené barvy, který nás měl během několika hodin dopravit do místa vegetu. Když pomineme cestu přes dé dvojku, která, stejně jako všechny český starý dálnice, je v příšerným stavu, byla cesta naprosto v pohodě. Na hranicích s Maďarskem jsme měli prvni zastávku a zde jsme také konecne přišli k pořádné místní hotovosti a zjistili že venku je pořád kosa. Navíc začínalo pršet, což nás ovšem nijak zvlášť netrápilo vzhledem k tomu jak jsme měli dnešní den strávit.
Ovšem po příjezdu na misto, zjištění že nejbližší keška je osm kilometrů daleko, vložení hotovosti do místní lázeňské instituce rukou našeho průvodce, vyfasovani hodinek (vysvětlím později), nálezu skříňky která nám na dalších pár hodin říkala pane, převlečení do plavek a prvni smočení v léčivých lázeňskych vodách, se obloha vyčistila a krome pár kouřových efektů z letadel byla obloha dokonale modrá. Vzhledem k tomu ze tyto lázně, stejně jako asi všechny, mají propojeny vnitřní bazény s venkovníma, nebyl problém vyhnout se studenému větru a v teplé vodě se kochat krásou podzimního slunečného dne.
Během dne jsme jen tak vegetili, jezdili na tobogánu, případně si dávali nejaky drink na baru, který byl přímo v bazénu. Byl to krásně proflákany den a když jsme o pul desáté dorazili domů, přišlo nám že den utekl poněkud rychle...což se dá očekávat, když se člověk dobře baví.
Ještě než tento výlet ukončím, vratim se k hodinkám. Při zaplacení dostanete naramek s čipem, a to celé vypada jak hodinky bez ciferniku. Toto slouží pro přístup k bazénu, pro otevření skříňky a tak podobně...a nejlepší na tom je, ze vam to vůbec nezavazí, nemusíte se tahat s klíčem, nemusíte nikoho otravovat pokaždé když ve skříňce něco chcete, prostě totálně uživatelsky přívětivé.
A tímto tuto pouť ukončím a jen vám doporučím, když budete mit možnost, jeďte...
Vstáváni byla jedna z nejtěžších věcí ten den, možná dokonce i nejtěžší. Čekalo na nás pěkné uplakané studené ráno a cesta několik minut studeným autem k divadlu, kde už na nás čekal dvoupatrový autobus modro-zelené barvy, který nás měl během několika hodin dopravit do místa vegetu. Když pomineme cestu přes dé dvojku, která, stejně jako všechny český starý dálnice, je v příšerným stavu, byla cesta naprosto v pohodě. Na hranicích s Maďarskem jsme měli prvni zastávku a zde jsme také konecne přišli k pořádné místní hotovosti a zjistili že venku je pořád kosa. Navíc začínalo pršet, což nás ovšem nijak zvlášť netrápilo vzhledem k tomu jak jsme měli dnešní den strávit.
Ovšem po příjezdu na misto, zjištění že nejbližší keška je osm kilometrů daleko, vložení hotovosti do místní lázeňské instituce rukou našeho průvodce, vyfasovani hodinek (vysvětlím později), nálezu skříňky která nám na dalších pár hodin říkala pane, převlečení do plavek a prvni smočení v léčivých lázeňskych vodách, se obloha vyčistila a krome pár kouřových efektů z letadel byla obloha dokonale modrá. Vzhledem k tomu ze tyto lázně, stejně jako asi všechny, mají propojeny vnitřní bazény s venkovníma, nebyl problém vyhnout se studenému větru a v teplé vodě se kochat krásou podzimního slunečného dne.
Během dne jsme jen tak vegetili, jezdili na tobogánu, případně si dávali nejaky drink na baru, který byl přímo v bazénu. Byl to krásně proflákany den a když jsme o pul desáté dorazili domů, přišlo nám že den utekl poněkud rychle...což se dá očekávat, když se člověk dobře baví.
Ještě než tento výlet ukončím, vratim se k hodinkám. Při zaplacení dostanete naramek s čipem, a to celé vypada jak hodinky bez ciferniku. Toto slouží pro přístup k bazénu, pro otevření skříňky a tak podobně...a nejlepší na tom je, ze vam to vůbec nezavazí, nemusíte se tahat s klíčem, nemusíte nikoho otravovat pokaždé když ve skříňce něco chcete, prostě totálně uživatelsky přívětivé.
A tímto tuto pouť ukončím a jen vám doporučím, když budete mit možnost, jeďte...
úterý 16. října 2007
Tak nám začínají vánoce...
Ač to podle aktivity na těchto stránkách tak nevypadá, za posledních několik dní se toho stalo dost o čem by se dalo psát, ale vzhledem k tomu, že
Tak nám začínají vánoce...
Ač to podle aktivity na těchto stránkách tak nevypadá, za posledních několik dní se toho stalo dost o čem by se dalo psát, ale vzhledem k tomu, že
Nechejte se obrat...
Vzhledem k tomu, že v neděli oslavila Evička narozeniny a v sobotu jsme strávili celý den mimo republiku, bylo nutné nakoupit poslední drobnosti, jako třeba víno případně kytku už v pátek. Poněvadž jsem měl vybraný ještě jeden dárek nacházející se v Tescu v Avionu, víno jsem koupil tam...a právě tady začíná můj příběh...
Naše oblíbená značka Rulandské šedé od Templářů byla v Tescu za krásných 79,- Kč, což je cena za toto vino více než dobrá. Vzhledem k mé nedůvěře ve veškeré obchody jsem si po zaplacení účtu zkontroloval jednotlivé položky a u výše zmíněného vína narazil na poněkud rozdílnou cenu 119.90,-. Původně sem se rozmýšlel jestli to mám nechat být nebo ne, protože bylo pět a já potřeboval ve městě koupit kytku v obchodě kde mají do šesti. Nakonec jsem se rozhodl nenechat to být...
Odvezl jsem si věci do auta, protože jsem byl už na půli cesty a rychlým krokem si to valil k informacím. Zde mi bylo oznámeno, že je nutná zakoupená láhev... K regálu to bylo blíž než k autu a proto jsem se vydal tam, kde jsem láhev vzal. Cenovky tam byly stále stejné a tak sem si je pro jistotu vyfotil i s lahví a s viditelným ean kódem. Jednu láhev jsem vzal a mířil si to zpátky...pro jistotu jsem se cestou stavil k jedné z těch čteček čárových kódů, která vam oznámí kolik za zboží zaplatíte. Vyskočilo opět necelých stodvacet korun a já proto pokračoval na info. Tam mi arogantní osoba oznámila, že potřebuje tu láhev kterou mám já v autě. Přesvědčování že to je ta stejná láhev nepomohlo a proto jsem změnil taktiku. Zajímalo mě jako zákazníka, proč mi jejich čtečka ukazuje stodvacet když mají pod lahví napsáno 79. Na toto mi semetrika nedokázala nic odpovědět, vzala si láhev a kamsi telefonovala. Dostala stoprocenti informace z velína že su idiot, nebo něco v tom smyslu a že chtěla jit na večeři ale kvůli tomuhle se musela vrátit či co. Tak sem do ní pořád valil že to maj blbě a že mě nezajímá co ji řekl nějakej přítel na telefonu...tak oslovila nejakyho pičusa co stál opodál a řekla mu že se tam má jít podívat. Tak vzal flašku a vydal se k akční nabídce, která je přímo u vchodu a kde opravdu bylo 119.90,-. Řek sem mu že mě to nezajímá že tam já sem to nebral a tak sme se vydali dozadu. Cestou se ptal nějaký ochechule jestli má špatně naceněný zboží, ona že ne a šlo se dál. Došli jsme na místo, kde mi týpek oznámil, že na lístku je polosuché, kdežto to vino je suché a na mou otázku jaktože mají stejnej ean kód odpověděl, že můžou mít klidně všechny stejný a že ta mašina to pozná...což je imho kravina velikosti mexického dolaru. Tak jsem mu řek že to je nějaký divný, ale že teda už snad radši půjdu. Pak sem se koukl na lístek, který jsem dostal u pokladny a kde byl úplně stejný název a sice polosuché. Donesl jsem mu to ukázat. Už ani nevim co mi na to řekl, neměl jsem čas, bylo skoro půl šesté, ale myslim že brblal něco ve smyslu že se mnou o tom nehodlá diskutovat...což je poslední štace když někomu dojdou argumenty...
Musím říct, že teď mě mrzí že jsem ten čas neměl, klidně bych se do auta pro tu flašku vrátil a dohadal se s nima do krve, protože pravda byla evidentně na mé straně, ale bohužel. No a nejsmutnější na tom je to, že jediný o co mi šlo bylo uznání chyby, omluva a náprava. Mně je jedno, že jsem to víno koupil za tuto cenu, stejně bych ho koupil, jenom mě nasral přístup těch lidí, že nejsou schopní uznat vinu a tím ušetřit sobě i mně několik desítek minut.
Doufám, že se v brzké době dokopu k tomu, abych napsal některému vyššímu oddělení Tesca stížnost na chování jejich zaměstnanců a taky čoice kvůli klamání spotřebitele. Sice předpokládám že to bude jen plácnutí do vody, ale já si na tom aspoň zchladím žáhu. Teda...vždycky když to znovu popisuju tak mě to tak vytočí...a přitom stačilo říct, "jo, soráč, sme tam zapomněli vyměnit cedulu..." a já bych byl spokojenej...že by mě potom pomluvili by mi už bylo jedno...ach jo...
pátek 5. října 2007
Hloubání...
"V životě lidském nachází se několik světlých momentů..." jak by řekl Šimek nebo možná Grossmann... A taky "Pořád se něco děje" jak by řekl Miroslav Donutil, ale tento a minulý týden byl jak na zajímavé události tak na čas, který bych mohl nebo chtěl na tvorbu článků využít, velice skoupý. Ačkoli mě to značně irituje, nemůžu s tím nic moc dělat protože psát články za každou cenu moc nechcu. Nicméně jak sami vidíte, nakonec jsem se do toho stejně pustil, protože tento článek není ničím jiným než vařením z vody a také autopitváním autora (tedy mně), proč mám vlastě blog, když do něj většinou nemám co napsat...
Odpověď je velice jednoduchá, příliš sebepitvání nebylo potřeba. Jakožto tvor v určitém směru kreativní se potřebuju někde prezentovat a internet jako největší a nejednodušeji dostupné médium na světě mi přijde jako ideální. Ve škole jsem byl průměrný az podprůměrný student, ale jedna z mála věcí, které mi šly, na které jsem nepotřeboval prakticky žádnou přípravu a která mi příjemně zvedla jinak žalostný známkový průměr, byl vedle matiky právě sloh. Jako jeden z mála lidí jsem se na slohovky těšil, protože mi nikdy nedělalo problém nějakou vytvořit, pokud jsem měl téma... Toto je až doteď pro mně největší problém...vymyslet téma. Když už ho mám, většinou mi nedělá problém začít o něm nějakým způsobem psát...pokud to ovšem není hovadina největšího kalibru. Nicméně i v těchto případech se dá zplodit čtivý článek například za použití odbíhání od tématu. Jako příklad mi taťka vždycky dával ucho. "Když seš u tabule, musíš pořád mluvit. Když nevíš stejně musíš mluvit. Tak třeba ucho...ucho je jedním ze základních smyslů stejně jako třeba oko. Oko se skládá..." A takto úspěšně odvedete pozornost od tématu. Že to většinou nefunguje je jiná věc, ale na tomto příkladu jsem pochopil jak se dá úspěšně vařit z vody a odejít zpátky do lavice aspoň se čtyřkou s tím, že o daném tématu jste zopakovali pouze to co těsně před vámi řekl učitel, když pokládal otázku.
Tak to vidíte, z původního tématu o tom jak se sice pořád něco děje, ale nestojí zato o tom psát jsem se přesunul zpátky do školy. Ale tak něco se za těch deset dní skutečně stalo. Byl jsem už podruhé za krátkou dobu na houbách a to jsem tuto rodinnou činnost neprovozoval už více jak deset let a hlavně mě před těmi více než deseti lety tato činnost hrozně nebavila. Ale tak časy se změnily, i když to občas nevypadá, i já jsem kapku dozrál a některé činnosti mi už nedělají takový problém jak kdysi... Kdysi... To slovíčko má velice blízko k frázím typu 'za mých mladých let' nebo 'to za nás nebývalo' a těch se chcu ještě nějaké to desetiletí vyvarovat, takže pryč pryč od tohoto důchodového naříkání...
A vůbec, už takhle je to delší než jsem čekal, takže to ukončím komplet...
čtvrtek 27. září 2007
Prison Break na Nově...to v programu nenajdete ;-)
Díky internetu se spousta věcí v životě hodně zjednodušila. Kromě velice jednoduše dostupných informací prakticky o čemkoli, je tu taky ta možnost se na internetu prezentovat. Je mnoho způsobů jak to udělat...fóra, komentáře pod různými články, vlastní stránky, ke kterým se řadí i vlastní blog...třeba jako je tento. Pokud se ptáte proč ten sáhodlouhý začátek, tak odpověď hned dostanete.
Že bude televize Nova vysílat seriál 'Útěk z vězení' (už jen ten název mi otevírá kudlu v kapse) jsem věděl už několik týdnů. Že to bude dabované (jak jinak, když v originál znění v ČR vysílá snad jen občas ČT2 a HBO jednou do týdne) mi bylo jasné. Že ten dabing bude (s prominutím) kurvit celkový dojem z vyníkajícího seriálu (zkušenosti se seriálem Ztraceni - v tomto případě se mi obrací kufr místo otevírající se kudly - byla dlouhodobá a podobně trýznivá) to bylo celkem jisté, ale to co sem včera měl tu možnost zahlédnout a hlavně zaslechnout na vlastní slechy bylo něco. To nebyl špatný dabing, ten dabing dokonce nebyl ani příšerný, ten byl tak nechutně odporný, že po třech minutách 'sledování' s otevřenou čelistí jsem si šel vykloktat a následně vyklopit večeři, abych ten příšerný zážitek přebil něčím příjemnějším! Samozřejmě přeháním, protože jsem nevečeřel, ale potřeba fyzicky zlikvidovat režiséra českého znění nějakou obzvláště nepříjemnou cestou, jako je třeba mnohočetné přejetí supervýkonným Smartem, mě donutila napsat tento článek.
Všechny postavy, které jsem měl to 'štěstí' za ty tři minuty zaslechnout, měly naprosto neemoční hlas (evidentně Nova neplatí tak dobře, aby to herci trošku více prožívali) a hlavně se dabéři k jednotlivým postavám naprosto nehodili a k originálu měli stejně daleko jako tučňák k lednímu medvědovi. Nejhůř dopadl kapitán Bellick, kterého mluví Miroslav Táborský a ten se k němu naprosto, ale naprosto nehodí. Jediný, který dopadl jakš takš dobře je John Abruzzi, kterého sice nevim kdo mluví, ale zní to alespoň krapet přesvědčivě (znáte toho jednookého mezi slepými, že?). Mám obavu, že na Nově se snaží, aby dobré americké seriály u nás nebyly příliš populární, nebo aby si náhodou průměrný 'novácký' divák na lepší dabing moc nezvykl. Vždy si vzpomenu, když Leoš Mareš vykládal jak byl ve Finsku, kde se převážná část filmů vysílá v původním znění...nechápu proč se to u nás taky nedělá tak, protože dobrej dabing, aby člověk v těchto končinách pohledal a v 95% případů původnímu znění nasahá ani po kotníky (zase klišé).
Také díky tomu su rád, že máme internet, kde se dá originál sehnat už ten den, kdy se vysílá premiéra v Americe a díky nadšencům jsou titulky ke stažení už nějaký jeden, maximálně dva dny po Americké premiéře. Problém dabingu už bohužel zasahuje i do našich kin, kdy některé filmy se jinak než dabované ani nevysílají. I díky tomu nám pirátství jen kvete, když některé dobré snímky k nám vůbec nedorazí (třeba The Butterfly Effect pouze na DVD po roce), nebo pouze dabované, nebo (jako třeba Denní hlídka) k nám dorazí s větším než ročním(!) zpožděním.
Abych se vrátil k původnímu tématu...vzhledem k tomu, že s tím stejně nic nenadělám, tak můžu akorát diskutovat s kamarády, kteří znají Prison Break v originále stejně jako já a probírat jak je ten dabing hroznej a to je tak vše... Takže sem se aspoň vykecal tady veřejně a vůbec mi to nepomohlo...ale to už tak v životě někdy chodí...a špatnej dabing je opravdu malichernost a proto to tímto házím za hlavu...howgh!
Že bude televize Nova vysílat seriál 'Útěk z vězení' (už jen ten název mi otevírá kudlu v kapse) jsem věděl už několik týdnů. Že to bude dabované (jak jinak, když v originál znění v ČR vysílá snad jen občas ČT2 a HBO jednou do týdne) mi bylo jasné. Že ten dabing bude (s prominutím) kurvit celkový dojem z vyníkajícího seriálu (zkušenosti se seriálem Ztraceni - v tomto případě se mi obrací kufr místo otevírající se kudly - byla dlouhodobá a podobně trýznivá) to bylo celkem jisté, ale to co sem včera měl tu možnost zahlédnout a hlavně zaslechnout na vlastní slechy bylo něco. To nebyl špatný dabing, ten dabing dokonce nebyl ani příšerný, ten byl tak nechutně odporný, že po třech minutách 'sledování' s otevřenou čelistí jsem si šel vykloktat a následně vyklopit večeři, abych ten příšerný zážitek přebil něčím příjemnějším! Samozřejmě přeháním, protože jsem nevečeřel, ale potřeba fyzicky zlikvidovat režiséra českého znění nějakou obzvláště nepříjemnou cestou, jako je třeba mnohočetné přejetí supervýkonným Smartem, mě donutila napsat tento článek.
Všechny postavy, které jsem měl to 'štěstí' za ty tři minuty zaslechnout, měly naprosto neemoční hlas (evidentně Nova neplatí tak dobře, aby to herci trošku více prožívali) a hlavně se dabéři k jednotlivým postavám naprosto nehodili a k originálu měli stejně daleko jako tučňák k lednímu medvědovi. Nejhůř dopadl kapitán Bellick, kterého mluví Miroslav Táborský a ten se k němu naprosto, ale naprosto nehodí. Jediný, který dopadl jakš takš dobře je John Abruzzi, kterého sice nevim kdo mluví, ale zní to alespoň krapet přesvědčivě (znáte toho jednookého mezi slepými, že?). Mám obavu, že na Nově se snaží, aby dobré americké seriály u nás nebyly příliš populární, nebo aby si náhodou průměrný 'novácký' divák na lepší dabing moc nezvykl. Vždy si vzpomenu, když Leoš Mareš vykládal jak byl ve Finsku, kde se převážná část filmů vysílá v původním znění...nechápu proč se to u nás taky nedělá tak, protože dobrej dabing, aby člověk v těchto končinách pohledal a v 95% případů původnímu znění nasahá ani po kotníky (zase klišé).
Také díky tomu su rád, že máme internet, kde se dá originál sehnat už ten den, kdy se vysílá premiéra v Americe a díky nadšencům jsou titulky ke stažení už nějaký jeden, maximálně dva dny po Americké premiéře. Problém dabingu už bohužel zasahuje i do našich kin, kdy některé filmy se jinak než dabované ani nevysílají. I díky tomu nám pirátství jen kvete, když některé dobré snímky k nám vůbec nedorazí (třeba The Butterfly Effect pouze na DVD po roce), nebo pouze dabované, nebo (jako třeba Denní hlídka) k nám dorazí s větším než ročním(!) zpožděním.
Abych se vrátil k původnímu tématu...vzhledem k tomu, že s tím stejně nic nenadělám, tak můžu akorát diskutovat s kamarády, kteří znají Prison Break v originále stejně jako já a probírat jak je ten dabing hroznej a to je tak vše... Takže sem se aspoň vykecal tady veřejně a vůbec mi to nepomohlo...ale to už tak v životě někdy chodí...a špatnej dabing je opravdu malichernost a proto to tímto házím za hlavu...howgh!
pondělí 24. září 2007
Pátek v kině...
Vzhledem k tomu, že jsme s Evičkou dlouho nebyli v kině, rozhodli jsme se s tím něco udělat a už v pondělí se rozhodli, že půjdeme na Medvídka. Po shlédnutí nějaké té recenze a hlavně hodnocení na ČSFD jsme se rozhodli, že Ratatouille bude lepší a jistější volba dobré zábavy. Vzhledem k tomu, že film jsem nerezervoval já, zjistil jsem až přímo v kině tu strašnou skutečnost, že film je dabovaný. Jak se normálně snažím předsudkům vyhýbat, u dabovaných filmů mi to moc nejde. Nicméně nejeden animák mě přesvědčil o tom, že dabing z této oblasti patří k nejlepším. A díkybohu tento nebyl vyjímkou...mno...možná byl, ale pozitivní. Můžu směle říct, že toto byl hned vedle Big Lebowskiho (což teda není animák...) naprosto nejlepší dabing a každý hlas se opravdu skvěle hodil na postavu, kterou namlouval. Naprosto famózní byl Jan Přeučil, kterého jinak moc rád nemám ani jako herce a ani jako dabéra. Nicméně postavu Antona Ega nemohli přidělit nikomu lepšímu. Ostatní postavy byly taktéž výborně namluvené a jelikož se režisér českého znění naštěstí vyhl mému 'oblíbenému' Aleši Procházkovi, neměl v tomto směru film chybu. A co se týče ostatních ohledů? Kvalita animace, kvalita příběhu a vůbec děj celého filmu? Tak tam bych chybičku taky nehledal. Byl to naprosto luxusní zážitek, opravdu nádherná pohádka a grimasy hlavního hrdiny jsou jedním slovem dokonalé. Tento film nemůžu než doporučit a vzhledem k hodnocení na ČSFD případně na IMDb určitě nejsem sám...
pátek 14. září 2007
Jimm - ICQ v mobilu!
Chystám se na to už delší dobu, protože nevím zda zvládnu korektně napsat technický článek, ale tak vzhledem k tomu,že jsem zvládl napsat recenzi na svůj telefon, která se líbila, tak zvládnu snad i toto. V následujících několika odstavcích se budu zabývat stále oblíbenějším icq do mobilu.
Pro mobilní telefony bez operačního systému (někdy s nadsázkou také nazývané jako 'hloupé') je nejlepším mobilním icq bezkonkurenčně Jimm. Tento program má za sebou bohatou minulost začínající u verze 0.1 ze začátku roku 2004, která obsahovala základní komunikaci na úrovni 'odeslat - přijmout' s přídavky pár drobností jako je třeba zvuk příchozí zprávy, případně ukládání historie.
Nejnovější verze je verze 0.5.2b, což je modifikovaná neoficiální verze, udělaná na jádru původního Jimma 0.5.1, naprogramovaná externími nadšenci. Tato verze doplňuje do původního velice kvalitního kecálka pár drobností a Jimm je nyní naprosto bezkonkurenční, alespoň co se J2ME týká a naopak je možno ho nyní srovnávat s klasickými PC klienty jako jsou QIP (české fórum), Miranda (české stránky), případně mnou velice neoblíbený oficiální klient Icq (bez odkazu...ještě by vás napadlo si ho nainstalovat). Pravda psát na klávesnici mobilu a na klávesnici počítačové je jako pít Plzeň a pít Vyškov, respektive naopak, ale funkčně už může Jimm směle kokurovat a to je co říct...
Začněme proto o tom jak dostat Jimma do mobilu. Nejprve si pomocí online konstruktéra vytvoříme vlastní soubor, do kterého si můžeme zvolit několik různých možností jako jsou stavové ikony, smajlíci (jsou zde i statičtí zástupci animovaných smajliků z Qipa), zvuky a případně i uvítací obrazovku při spouštění. Toto všechno se dá zvládnou pouhým zatrhávaním položek a posouváním na další a další stránky. Když se dostanete až na konec, nabídne vám stránka ke stažení soubor, který musíte nějak dostat do telefonu. Nejjednodušší cesta je pomocí bluetooth, případně kabelu nebo IrDA. Pokud nemáte možnost ani jednoho, dá se zadat do internetového prohlížeče vašeho mobilu odkaz, pod kterým je soubor uložen, což je poněkud dražší, ale tak maximálně by vás to mělo vyjít na nějakých petadvacet korun, především podle velikosti smajlíkovského portfolia a tim i velikosti výsledného souboru. Po nahrání do mobilu stačí uz jen spustit.
Pred spuštěním programu je nutné nastavit internetový profil, který budete používat pro Java aplikace. Toto nastavení provedete podle svého operátora a mobilního telefonu a bude nastaveno na APN Internet nikoli WAP. Po spuštění už na vás vykoukne vámi zvolený obrázek a následně hlavní menu programu. Jako první krok bych doporučoval v menu Možnosti - Účet nastavit si vaše UIN (osobní cislo icq) a heslo a toto uložit. Nyní už vám naprosto nic nebrání připojit se na svůj účet.
Po kliknutí na 'Připojit' se váš telefon pravděpodobně zeptá, zda chcete aplikaci dovolit, aby se připojila na internet. Pokud chcete (což byste asi měli jestli se chcete na icq připojit), připojení povolte a uz se můžete kochat jak vám nabíhá seznam kontaktů.
Nyní už můžete směle psát s lidma, které máte radi, i s těma, které radi nemáte. Doporučuji si ale upravit Jimma trošku ku obrazu svému.Nejvíc nastavení samozřejmě najdete pod položkou Možnosti. Účet a Síť moc nevyužijete, ale pokud budete chtít nového uživatele (zadat jiné UIN) nebo zapnout připojení po startu, najdete to právě tam. Přesuneme se proto k Rozhraní. Zde si myslim není nic čemu by vyloženě nebylo rozumět a případně se dá experimentovat. V Barevném schématu si nastavíte všelijaké barvy pro všelijaké situace...já tam neměnil nic, ale ta možnost tu je. Rychlá volba je něco co doporučuji změnit, ale je na každém z vás jestli to udělá nebo ne a hlavně jak si klávesové zkratky nastaví. V Signalizaci na vás čeká změna vibrací, zvuku, hlasitosti nebo například ukazování či ohlašovaní, že vám někdo píše. Pokud nemáte internet natrvalo nebo aspoň předplacený určitý počet dat, můžete si v menu Cena nastavit cenu za kB abyste věděli kolik vás tato sranda už stála. Časové pásmo ani Anti-spam bych neřešil a v Ostatních můžete nastavit jak se bude ostatním ukazovat váš prohlížeč. Tady doporučuji nechat Jimm, aby ostatní věděli ze jste na mobilu. Nezkoušel jsem to měnit takže nevím zda to funguje.
Co se týče seznamu kontaktů, tak u každého kontaktu máte velké množství funkcí. Od standardního odeslání zprávy, souboru nebo fotky, přes informace o uživateli, o klientovi který používá a o tom co má napsáno ve svém stavu, případně u své ikonky, až po možnost číst v historii, vložit respektive vyjmout kontakt z invisible případně visible listu, odstranit ho ze seznamu nebo odstranit z jeho seznamu sebe.
Nyní se zastavím u samotného chatovacího okna. Pokud píšete novou zprávu, můžete kromě samotného psaní textu vložit smajlíka ze seznamu a pokud si v okně chatu zkopírujete text (Další - Zkopírovat text), můžete ho zde vložit. Všude v tomto programu (seznam kontaktů, chatovací okno, historie,..) můžete používat zkratky kláves 1 a 7, které slouží jako Home a End (dostane vás na začátek respektive konec seznamu) a 3 a 9 jako Page Up a Page Down (to snad nemusím vysvětlovat).
Přepínat mezi jednotlivými okny, kde máte 'rozdělaný' nějaký chat můžete buď hlavní navigační klávesou (joystick, pětisměrová klávesa) doleva a doprava nebo klávesami 4 a 6. Zavřít okno s chatem můžete buď pouze u toho kontaktu kde jste zavření zvolili, nebo můžete zavřít všechny ostatní kontakty, případně zavřít kontakty úplně všechny.
Nakonec se už dostanu jen k posledním pár drobnostem z nichž jedna mi v původním Jimmu hrozně chyběla. Jsou to takzvané Buddy ikony, neboli sekundární ikony stavu, jako například surfující panáček, hlavička s helmou a podobné jistě velice známé ikonky. K těm si můžete napsat jakýkoliv text stejně jako v počítači. Samozřejmostí je i čtení těchto informací u ostatních uživatelů. No a nakonec zapnutí/vypnutí zvuku, minimalizace programu, úprava kontaktů (najít, přidat,...) a nakonec informace o programu samotném a samozřejmě možnost program zavřít.
Tak co? Zdá se vám možnost vzít si icq s sebou do přírody lákavá? Já osobně jsem se na tom stal poměrně závislý především v práci když měříme venku a já čekám než se šéf přesune z místa na místo, když čekáme na klienty nebo prostě během měření které mě nudí. Taky samozřejmě nemůžu zapomenout na obrovské snížení nákladů když icq používáte misto sms, případně jako velice levný kontakt s přáteli v případě, že se nacházíte za hranicemi naší krásné země. Já používám mobilní připojení i na prohlížení internetových stránek, proto mám připojení s měsíčním paušálem, ale i bez paušálu se dá hodně prokecat za cenu pár desetikorun měsíčně. Největší problém je asi psaní, nicméně když máte dobře naučený slovník T9 a umíte s ním, dá se na mobilu psát rychleji než umí někteří mí kamarádi na počítačové klávesnici ;-)
Doufám, že se vám článek líbil a alespoň v některých zanechal touhu tuto mobilní specialitku aspoň vyzkoušet...
Pro mobilní telefony bez operačního systému (někdy s nadsázkou také nazývané jako 'hloupé') je nejlepším mobilním icq bezkonkurenčně Jimm. Tento program má za sebou bohatou minulost začínající u verze 0.1 ze začátku roku 2004, která obsahovala základní komunikaci na úrovni 'odeslat - přijmout' s přídavky pár drobností jako je třeba zvuk příchozí zprávy, případně ukládání historie.
Nejnovější verze je verze 0.5.2b, což je modifikovaná neoficiální verze, udělaná na jádru původního Jimma 0.5.1, naprogramovaná externími nadšenci. Tato verze doplňuje do původního velice kvalitního kecálka pár drobností a Jimm je nyní naprosto bezkonkurenční, alespoň co se J2ME týká a naopak je možno ho nyní srovnávat s klasickými PC klienty jako jsou QIP (české fórum), Miranda (české stránky), případně mnou velice neoblíbený oficiální klient Icq (bez odkazu...ještě by vás napadlo si ho nainstalovat). Pravda psát na klávesnici mobilu a na klávesnici počítačové je jako pít Plzeň a pít Vyškov, respektive naopak, ale funkčně už může Jimm směle kokurovat a to je co říct...
Začněme proto o tom jak dostat Jimma do mobilu. Nejprve si pomocí online konstruktéra vytvoříme vlastní soubor, do kterého si můžeme zvolit několik různých možností jako jsou stavové ikony, smajlíci (jsou zde i statičtí zástupci animovaných smajliků z Qipa), zvuky a případně i uvítací obrazovku při spouštění. Toto všechno se dá zvládnou pouhým zatrhávaním položek a posouváním na další a další stránky. Když se dostanete až na konec, nabídne vám stránka ke stažení soubor, který musíte nějak dostat do telefonu. Nejjednodušší cesta je pomocí bluetooth, případně kabelu nebo IrDA. Pokud nemáte možnost ani jednoho, dá se zadat do internetového prohlížeče vašeho mobilu odkaz, pod kterým je soubor uložen, což je poněkud dražší, ale tak maximálně by vás to mělo vyjít na nějakých petadvacet korun, především podle velikosti smajlíkovského portfolia a tim i velikosti výsledného souboru. Po nahrání do mobilu stačí uz jen spustit.
Pred spuštěním programu je nutné nastavit internetový profil, který budete používat pro Java aplikace. Toto nastavení provedete podle svého operátora a mobilního telefonu a bude nastaveno na APN Internet nikoli WAP. Po spuštění už na vás vykoukne vámi zvolený obrázek a následně hlavní menu programu. Jako první krok bych doporučoval v menu Možnosti - Účet nastavit si vaše UIN (osobní cislo icq) a heslo a toto uložit. Nyní už vám naprosto nic nebrání připojit se na svůj účet.
Po kliknutí na 'Připojit' se váš telefon pravděpodobně zeptá, zda chcete aplikaci dovolit, aby se připojila na internet. Pokud chcete (což byste asi měli jestli se chcete na icq připojit), připojení povolte a uz se můžete kochat jak vám nabíhá seznam kontaktů.
Nyní už můžete směle psát s lidma, které máte radi, i s těma, které radi nemáte. Doporučuji si ale upravit Jimma trošku ku obrazu svému.Nejvíc nastavení samozřejmě najdete pod položkou Možnosti. Účet a Síť moc nevyužijete, ale pokud budete chtít nového uživatele (zadat jiné UIN) nebo zapnout připojení po startu, najdete to právě tam. Přesuneme se proto k Rozhraní. Zde si myslim není nic čemu by vyloženě nebylo rozumět a případně se dá experimentovat. V Barevném schématu si nastavíte všelijaké barvy pro všelijaké situace...já tam neměnil nic, ale ta možnost tu je. Rychlá volba je něco co doporučuji změnit, ale je na každém z vás jestli to udělá nebo ne a hlavně jak si klávesové zkratky nastaví. V Signalizaci na vás čeká změna vibrací, zvuku, hlasitosti nebo například ukazování či ohlašovaní, že vám někdo píše. Pokud nemáte internet natrvalo nebo aspoň předplacený určitý počet dat, můžete si v menu Cena nastavit cenu za kB abyste věděli kolik vás tato sranda už stála. Časové pásmo ani Anti-spam bych neřešil a v Ostatních můžete nastavit jak se bude ostatním ukazovat váš prohlížeč. Tady doporučuji nechat Jimm, aby ostatní věděli ze jste na mobilu. Nezkoušel jsem to měnit takže nevím zda to funguje.
Co se týče seznamu kontaktů, tak u každého kontaktu máte velké množství funkcí. Od standardního odeslání zprávy, souboru nebo fotky, přes informace o uživateli, o klientovi který používá a o tom co má napsáno ve svém stavu, případně u své ikonky, až po možnost číst v historii, vložit respektive vyjmout kontakt z invisible případně visible listu, odstranit ho ze seznamu nebo odstranit z jeho seznamu sebe.
Nyní se zastavím u samotného chatovacího okna. Pokud píšete novou zprávu, můžete kromě samotného psaní textu vložit smajlíka ze seznamu a pokud si v okně chatu zkopírujete text (Další - Zkopírovat text), můžete ho zde vložit. Všude v tomto programu (seznam kontaktů, chatovací okno, historie,..) můžete používat zkratky kláves 1 a 7, které slouží jako Home a End (dostane vás na začátek respektive konec seznamu) a 3 a 9 jako Page Up a Page Down (to snad nemusím vysvětlovat).
Přepínat mezi jednotlivými okny, kde máte 'rozdělaný' nějaký chat můžete buď hlavní navigační klávesou (joystick, pětisměrová klávesa) doleva a doprava nebo klávesami 4 a 6. Zavřít okno s chatem můžete buď pouze u toho kontaktu kde jste zavření zvolili, nebo můžete zavřít všechny ostatní kontakty, případně zavřít kontakty úplně všechny.
Nakonec se už dostanu jen k posledním pár drobnostem z nichž jedna mi v původním Jimmu hrozně chyběla. Jsou to takzvané Buddy ikony, neboli sekundární ikony stavu, jako například surfující panáček, hlavička s helmou a podobné jistě velice známé ikonky. K těm si můžete napsat jakýkoliv text stejně jako v počítači. Samozřejmostí je i čtení těchto informací u ostatních uživatelů. No a nakonec zapnutí/vypnutí zvuku, minimalizace programu, úprava kontaktů (najít, přidat,...) a nakonec informace o programu samotném a samozřejmě možnost program zavřít.
Tak co? Zdá se vám možnost vzít si icq s sebou do přírody lákavá? Já osobně jsem se na tom stal poměrně závislý především v práci když měříme venku a já čekám než se šéf přesune z místa na místo, když čekáme na klienty nebo prostě během měření které mě nudí. Taky samozřejmě nemůžu zapomenout na obrovské snížení nákladů když icq používáte misto sms, případně jako velice levný kontakt s přáteli v případě, že se nacházíte za hranicemi naší krásné země. Já používám mobilní připojení i na prohlížení internetových stránek, proto mám připojení s měsíčním paušálem, ale i bez paušálu se dá hodně prokecat za cenu pár desetikorun měsíčně. Největší problém je asi psaní, nicméně když máte dobře naučený slovník T9 a umíte s ním, dá se na mobilu psát rychleji než umí někteří mí kamarádi na počítačové klávesnici ;-)
Doufám, že se vám článek líbil a alespoň v některých zanechal touhu tuto mobilní specialitku aspoň vyzkoušet...
úterý 11. září 2007
Slezina 2007
Je to už déle jak měsíc, co moje maličkost začala pátrat po tom, zda by alespoň část mých bývalých spolužáků byla ochotná sejít se někde na kávičku a čajové pečivo a probrat své životní osudy... Nebo na pivo a pořádně zapařit...
Jak jsem se už několikrát přesvědčil, když to neudělám já, tak nikdo a vzhledem k tomu, že mě to občas i baví, tak jsem se do toho vrhl po hlavě. Byla vydána anketa, kde bylo potřeba zjistit, které datum vyhovuje nejvíc. Ač to vyhrál poslední týden v srpnu, nakonec bylo vše jinak a akce se konala druhý víkend v září. Tady se pěkně ukázalo jak je zbytečné plánovat příliš dopředu. Stálo to sice nějaký ten peníz a hlavně nějaký ten čas, ale výsledek asi stál za to.
Aby to neměli děťátka tak jednoduchý, neslo se zjišťování místa, kde se akce bude konat, v duchu geocachingu. A aby to bylo tématické, ke vstupním informacím bylo nutné zjistit LV určité parcely a její výměru. Poté pouze dosadit do vzorce (což jak jsem zjistil nebylo úplně stoprocentně bez problému) a nakonec výsledné souřadnice narvat na server mapy.cz a tradá, máme hospodu. Po vás nic takovýho chtít nebudu, jen řeknu, že to bylo v Restauraci (silné slovo...je to hospoda) Čtrnáctka na Jánské 14.
Do této hospody je v pátek a sobotu vlezný 40,- korun, poněvadž se tu odehrává diskotéka a taky proto, že je tu fotbálek a kulec a takový věci zadarmo. Což bylo dobře, protože utopit ve fotbálku čtyři pětky není absolutně žádnej problém. A i přes to, že nakonec kde jsem hrál všechno jsem prohrál, bylo to super.
Ale popořadě... V osm hodin jsem naklusal do hospody, abych tam byl jako správný 'hostitel' první. Leč nestalo se. Jeden panďulák už tam dřepěl a čekal na první z mnoha ten večer vypitých piv. Neuběhlo ani deset minut a už nás tam bylo šest, což pro základ solidní pařby naprosto stačí. Původně nás tam mělo být 14 (jak tématické...viděli jste 23?), ale v první fázi se nás slezlo 'pouze' deset. Kolem dvanácté už nás bylo dvanáct a kolem jedné už zmiňovaných čtrnáct. Sice jiné složení než bylo předpokládáno, ale ve výsledku to stejně nebylo poznat :-)
Kolem druhé nebo tak nějak (já naprosto neměl pojem o čase ten večer) se sebrali všichni kromě mně a dvou dalších lidí a zmizeli...hromadně...asi na rozjezd. My dopili, domlátili do boxovacího pytle ukazujícího sílu rány a šli jsme na standardní ranní papu do okýnka na Kobližnou (kdo to zná ví moc dobře o čem mluvím). Pak nás čekalo už jenom taxi a nakonec spánek. Ale byl to vydařenej večírek...jen těch peněz co to zase stálo...hnus. Ten chlast to je fakt svinstvo...člověk se baví, investuje, ráno se vzbudí a zjistí, že v kešeni vítr...chtělo by to sponzora...ale kdo vám zasponzoruje takovou akci?? No? Nikdo...správně...a proto budem dále chlastat za svý...
A jelikož už se blížíme do kanclu, tak já se s vámi loučím a u příštího příspěvku zase naslyšenou...nebo...tak něco...
Jak jsem se už několikrát přesvědčil, když to neudělám já, tak nikdo a vzhledem k tomu, že mě to občas i baví, tak jsem se do toho vrhl po hlavě. Byla vydána anketa, kde bylo potřeba zjistit, které datum vyhovuje nejvíc. Ač to vyhrál poslední týden v srpnu, nakonec bylo vše jinak a akce se konala druhý víkend v září. Tady se pěkně ukázalo jak je zbytečné plánovat příliš dopředu. Stálo to sice nějaký ten peníz a hlavně nějaký ten čas, ale výsledek asi stál za to.
Aby to neměli děťátka tak jednoduchý, neslo se zjišťování místa, kde se akce bude konat, v duchu geocachingu. A aby to bylo tématické, ke vstupním informacím bylo nutné zjistit LV určité parcely a její výměru. Poté pouze dosadit do vzorce (což jak jsem zjistil nebylo úplně stoprocentně bez problému) a nakonec výsledné souřadnice narvat na server mapy.cz a tradá, máme hospodu. Po vás nic takovýho chtít nebudu, jen řeknu, že to bylo v Restauraci (silné slovo...je to hospoda) Čtrnáctka na Jánské 14.
Do této hospody je v pátek a sobotu vlezný 40,- korun, poněvadž se tu odehrává diskotéka a taky proto, že je tu fotbálek a kulec a takový věci zadarmo. Což bylo dobře, protože utopit ve fotbálku čtyři pětky není absolutně žádnej problém. A i přes to, že nakonec kde jsem hrál všechno jsem prohrál, bylo to super.
Ale popořadě... V osm hodin jsem naklusal do hospody, abych tam byl jako správný 'hostitel' první. Leč nestalo se. Jeden panďulák už tam dřepěl a čekal na první z mnoha ten večer vypitých piv. Neuběhlo ani deset minut a už nás tam bylo šest, což pro základ solidní pařby naprosto stačí. Původně nás tam mělo být 14 (jak tématické...viděli jste 23?), ale v první fázi se nás slezlo 'pouze' deset. Kolem dvanácté už nás bylo dvanáct a kolem jedné už zmiňovaných čtrnáct. Sice jiné složení než bylo předpokládáno, ale ve výsledku to stejně nebylo poznat :-)
Kolem druhé nebo tak nějak (já naprosto neměl pojem o čase ten večer) se sebrali všichni kromě mně a dvou dalších lidí a zmizeli...hromadně...asi na rozjezd. My dopili, domlátili do boxovacího pytle ukazujícího sílu rány a šli jsme na standardní ranní papu do okýnka na Kobližnou (kdo to zná ví moc dobře o čem mluvím). Pak nás čekalo už jenom taxi a nakonec spánek. Ale byl to vydařenej večírek...jen těch peněz co to zase stálo...hnus. Ten chlast to je fakt svinstvo...člověk se baví, investuje, ráno se vzbudí a zjistí, že v kešeni vítr...chtělo by to sponzora...ale kdo vám zasponzoruje takovou akci?? No? Nikdo...správně...a proto budem dále chlastat za svý...
A jelikož už se blížíme do kanclu, tak já se s vámi loučím a u příštího příspěvku zase naslyšenou...nebo...tak něco...
CIAF 2007
Sobotní odpoledne mělo byt vyplněné akcí na Brněnském Tuřanském letišti s názvem Czech International Air Fest 2007. Je to jedna z největších (pokud ne největší) akci tohoto druhu u nás. Listek s cenou 300,- na osobu se nam povedlo vyhrát na rádiu Krokodýl a diky tomu jsme tam vůbec šli. Jinak nam to přide jako dost drahá sranda, ale tak po shlédnutí jsme na to názor trosku změnili.
Vzhledem k tomu ze víkendy mají tu podivnou moc zrychlovat ubíhající čas, tak než jsme se na autobus dostali, byly dvě hodiny. Jeli jsme prakticky posledním posilovym spojem a dorazili jsme na to nejlepší. Tim byl francouzský Breitling Jet Team čítající šest Albatrosů provádějící všelijaké prvky na obloze, u kterých člověk jen stěží brzdí slinu pomalu směřující ke koutku, jenz y vás rázem udělá slintajícího idiota. Jinými slovy, bylo to prostě dechberoucí! Během jejich letu jsme se dostali az do samého centra dění, kde teda bylo pěkně narváno. Po shlédnutí tohoto týmu jsme si vykročili na prohlídku celého areálu a tim i ostatních přelétavých strojů...a že teda bylo na co koukat!
Po levé straně hned vedle vchodu bylo velké letadlo E3-A AWACS s klobouckem, diky kterému je letadlo schopno zachytit letadla vzdálená až 300 km. Do tohoto letadla byl umožněn přístup, ale vzhledem k tomu ze fronta by mohla směle soupeřit s populární frontou na maso respektive banány z dob totáče, nechali jsme si to ujít. Vedle byla naskládaná hromada podobných (alespoň pro mně) F-16 nebo 15 nebo podobného balastu. Na konci řady byl pro mně zajímavý kousek a sice fotogrammetricke letadlo, neboli letadlo dělající snímky v urcite výšce s následným zpracováním nejpravděpodobněji v Geodisu. Z těchto snímků poté vznikají mapy. Ty můžete videt například na mapy.cz nebo amapy.cz.
Hned naproti tomuto geodetickemu letadlu stál skvost, ktery dal pořadatelům prý nejvic zabrat. Byl to bombardér B-1B Lancer, ktery vypadal opravdu pěkně. Cestou zpět od bombardéru se do vzduchu vznesl pro mně naprosto nepochopitelný úkaz. Tím úkazem bylo letadlo C-17 Globemaster, což je letadlo na převážení všelijaké techniky, je laicky řečeno velký jako prase a dokáže vzduchem létat až nepochopitelně pomalu. Navíc je uděláno tak, aby zvládlo přistát i na nerovném terénu na co nejkratší vzdálenosti, což nám pilot samozřejmě hnedka předvedl a zastavil prakticky na pětníku. Toto byl asi druhý nejsilnější zážitek hned po francouzském Breitling Jet Teamu{.
My si to pomaličku šněrovali zjišťovat co nám ještě letecký den může nabídnout, a tak jsme za ukázky hasícího vrtulníku dorazili k pochutinám. Zde na nás samozřejmě čekaly vysokohorské přirážky, ač jsme příliš vysoko nebyli. Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že letadla samotná byla hodně vysoko a tím se přirážka zvládla vytvořit. Stejně jsme si něco dali...když to tak udělá každej, tak si človíčči pěkně namastí kapsu, to já poznám. S pivem a né moc dobrou kukuřicí jsme si vybrali místečko k vegetění a koukali do mraků. Tam nás než jsme odešli uchvátili pouze dvě věci. První byl srb (jehož jméno si samozřejmě už nepamatuju) na Super Galebu G4 a následně Očovškí Bačovia ze Slovenska se svými větroni.
Pak už jsme se vydali pomaličku k domovu stejně jako hromada dalších lidí, jelikož začlo krápat. Autobusy se rychle plnili, ale my jako správně drzí skorodůchodci jsme si ukořistili místo k sezení a nechali se unášet řvoucím busem směrem k domovu. Doma jsme pojedli co lednice dala, na chvilku se natáhli a já už se pak šel chystat na slezinu se svými geodetickými ex-spolužáky...ale to je zas jiná pohádka...
Vzhledem k tomu ze víkendy mají tu podivnou moc zrychlovat ubíhající čas, tak než jsme se na autobus dostali, byly dvě hodiny. Jeli jsme prakticky posledním posilovym spojem a dorazili jsme na to nejlepší. Tim byl francouzský Breitling Jet Team čítající šest Albatrosů provádějící všelijaké prvky na obloze, u kterých člověk jen stěží brzdí slinu pomalu směřující ke koutku, jenz y vás rázem udělá slintajícího idiota. Jinými slovy, bylo to prostě dechberoucí! Během jejich letu jsme se dostali az do samého centra dění, kde teda bylo pěkně narváno. Po shlédnutí tohoto týmu jsme si vykročili na prohlídku celého areálu a tim i ostatních přelétavých strojů...a že teda bylo na co koukat!
Po levé straně hned vedle vchodu bylo velké letadlo E3-A AWACS s klobouckem, diky kterému je letadlo schopno zachytit letadla vzdálená až 300 km. Do tohoto letadla byl umožněn přístup, ale vzhledem k tomu ze fronta by mohla směle soupeřit s populární frontou na maso respektive banány z dob totáče, nechali jsme si to ujít. Vedle byla naskládaná hromada podobných (alespoň pro mně) F-16 nebo 15 nebo podobného balastu. Na konci řady byl pro mně zajímavý kousek a sice fotogrammetricke letadlo, neboli letadlo dělající snímky v urcite výšce s následným zpracováním nejpravděpodobněji v Geodisu. Z těchto snímků poté vznikají mapy. Ty můžete videt například na mapy.cz nebo amapy.cz.
Hned naproti tomuto geodetickemu letadlu stál skvost, ktery dal pořadatelům prý nejvic zabrat. Byl to bombardér B-1B Lancer, ktery vypadal opravdu pěkně. Cestou zpět od bombardéru se do vzduchu vznesl pro mně naprosto nepochopitelný úkaz. Tím úkazem bylo letadlo C-17 Globemaster, což je letadlo na převážení všelijaké techniky, je laicky řečeno velký jako prase a dokáže vzduchem létat až nepochopitelně pomalu. Navíc je uděláno tak, aby zvládlo přistát i na nerovném terénu na co nejkratší vzdálenosti, což nám pilot samozřejmě hnedka předvedl a zastavil prakticky na pětníku. Toto byl asi druhý nejsilnější zážitek hned po francouzském Breitling Jet Teamu{.
My si to pomaličku šněrovali zjišťovat co nám ještě letecký den může nabídnout, a tak jsme za ukázky hasícího vrtulníku dorazili k pochutinám. Zde na nás samozřejmě čekaly vysokohorské přirážky, ač jsme příliš vysoko nebyli. Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že letadla samotná byla hodně vysoko a tím se přirážka zvládla vytvořit. Stejně jsme si něco dali...když to tak udělá každej, tak si človíčči pěkně namastí kapsu, to já poznám. S pivem a né moc dobrou kukuřicí jsme si vybrali místečko k vegetění a koukali do mraků. Tam nás než jsme odešli uchvátili pouze dvě věci. První byl srb (jehož jméno si samozřejmě už nepamatuju) na Super Galebu G4 a následně Očovškí Bačovia ze Slovenska se svými větroni.
Pak už jsme se vydali pomaličku k domovu stejně jako hromada dalších lidí, jelikož začlo krápat. Autobusy se rychle plnili, ale my jako správně drzí skorodůchodci jsme si ukořistili místo k sezení a nechali se unášet řvoucím busem směrem k domovu. Doma jsme pojedli co lednice dala, na chvilku se natáhli a já už se pak šel chystat na slezinu se svými geodetickými ex-spolužáky...ale to je zas jiná pohádka...
CIAF 2007
Sobotní odpoledne mělo byt vyplněné akcí na Brněnském Tuřanském letišti s názvem Czech International Air Fest 2007. Je to jedna z největších (pokud ne největší) akci tohoto druhu u nás. Listek s cenou 300,- na osobu se nam povedlo vyhrát na rádiu Krokodýl a diky tomu jsme tam vůbec šli. Jinak nam to přide jako dost drahá sranda, ale tak po shlédnutí jsme na to názor trosku změnili.
Vzhledem k tomu ze víkendy mají tu podivnou moc zrychlovat ubíhající čas, tak než jsme se na autobus dostali, byly dvě hodiny. Jeli jsme prakticky posledním posilovym spojem a dorazili jsme na to nejlepší. Tim byl francouzský Breitling Jet Team čítající šest Albatrosů provádějící všelijaké prvky na obloze, u kterých člověk jen stěží brzdí slinu pomalu směřující ke koutku, jenz y vás rázem udělá slintajícího idiota. Jinými slovy, bylo to prostě dechberoucí! Během jejich letu jsme se dostali az do samého centra dění, kde teda bylo pěkně narváno. Po shlédnutí tohoto týmu jsme si vykročili na prohlídku celého areálu a tim i ostatních přelétavých strojů...a že teda bylo na co koukat!
Po levé straně hned vedle vchodu bylo velké letadlo E3-A AWACS s klobouckem, diky kterému je letadlo schopno zachytit letadla vzdálená až 300 km. Do tohoto letadla byl umožněn přístup, ale vzhledem k tomu ze fronta by mohla směle soupeřit s populární frontou na maso respektive banány z dob totáče, nechali jsme si to ujít. Vedle byla naskládaná hromada podobných (alespoň pro mně) F-16 nebo 15 nebo podobného balastu. Na konci řady byl pro mně zajímavý kousek a sice fotogrammetricke letadlo, neboli letadlo dělající snímky v urcite výšce s následným zpracováním nejpravděpodobněji v Geodisu. Z těchto snímků poté vznikají mapy. Ty můžete videt například na mapy.cz nebo amapy.cz.
Hned naproti tomuto geodetickemu letadlu stál skvost, ktery dal pořadatelům prý nejvic zabrat. Byl to bombardér B-1B Lancer, ktery vypadal opravdu pěkně. Cestou zpět od bombardéru se do vzduchu vznesl pro mně naprosto nepochopitelný úkaz. Tím úkazem bylo letadlo C-17 Globemaster, což je letadlo na převážení všelijaké techniky, je laicky řečeno velký jako prase a dokáže vzduchem létat až nepochopitelně pomalu. Navíc je uděláno tak, aby zvládlo přistát i na nerovném terénu na co nejkratší vzdálenosti, což nám pilot samozřejmě hnedka předvedl a zastavil prakticky na pětníku. Toto byl asi druhý nejsilnější zážitek hned po francouzském Breitling Jet Teamu{.
My si to pomaličku šněrovali zjišťovat co nám ještě letecký den může nabídnout, a tak jsme za ukázky hasícího vrtulníku dorazili k pochutinám. Zde na nás samozřejmě čekaly vysokohorské přirážky, ač jsme příliš vysoko nebyli. Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že letadla samotná byla hodně vysoko a tím se přirážka zvládla vytvořit. Stejně jsme si něco dali...když to tak udělá každej, tak si človíčči pěkně namastí kapsu, to já poznám. S pivem a né moc dobrou kukuřicí jsme si vybrali místečko k vegetění a koukali do mraků. Tam nás než jsme odešli uchvátili pouze dvě věci. První byl srb (jehož jméno si samozřejmě už nepamatuju) na Super Galebu G4 a následně Očovškí Bačovia ze Slovenska se svými větroni.
Pak už jsme se vydali pomaličku k domovu stejně jako hromada dalších lidí, jelikož začlo krápat. Autobusy se rychle plnili, ale my jako správně drzí skorodůchodci jsme si ukořistili místo k sezení a nechali se unášet řvoucím busem směrem k domovu. Doma jsme pojedli co lednice dala, na chvilku se natáhli a já už se pak šel chystat na slezinu se svými geodetickými ex-spolužáky...ale to je zas jiná pohádka...
Pokud vydržíte nebo přetočíte ty francouzský kecy, tak na vás čeká asi nejlepší video co sem našel o těchto bláznech...
Vzhledem k tomu ze víkendy mají tu podivnou moc zrychlovat ubíhající čas, tak než jsme se na autobus dostali, byly dvě hodiny. Jeli jsme prakticky posledním posilovym spojem a dorazili jsme na to nejlepší. Tim byl francouzský Breitling Jet Team čítající šest Albatrosů provádějící všelijaké prvky na obloze, u kterých člověk jen stěží brzdí slinu pomalu směřující ke koutku, jenz y vás rázem udělá slintajícího idiota. Jinými slovy, bylo to prostě dechberoucí! Během jejich letu jsme se dostali az do samého centra dění, kde teda bylo pěkně narváno. Po shlédnutí tohoto týmu jsme si vykročili na prohlídku celého areálu a tim i ostatních přelétavých strojů...a že teda bylo na co koukat!
Po levé straně hned vedle vchodu bylo velké letadlo E3-A AWACS s klobouckem, diky kterému je letadlo schopno zachytit letadla vzdálená až 300 km. Do tohoto letadla byl umožněn přístup, ale vzhledem k tomu ze fronta by mohla směle soupeřit s populární frontou na maso respektive banány z dob totáče, nechali jsme si to ujít. Vedle byla naskládaná hromada podobných (alespoň pro mně) F-16 nebo 15 nebo podobného balastu. Na konci řady byl pro mně zajímavý kousek a sice fotogrammetricke letadlo, neboli letadlo dělající snímky v urcite výšce s následným zpracováním nejpravděpodobněji v Geodisu. Z těchto snímků poté vznikají mapy. Ty můžete videt například na mapy.cz nebo amapy.cz.
Hned naproti tomuto geodetickemu letadlu stál skvost, ktery dal pořadatelům prý nejvic zabrat. Byl to bombardér B-1B Lancer, ktery vypadal opravdu pěkně. Cestou zpět od bombardéru se do vzduchu vznesl pro mně naprosto nepochopitelný úkaz. Tím úkazem bylo letadlo C-17 Globemaster, což je letadlo na převážení všelijaké techniky, je laicky řečeno velký jako prase a dokáže vzduchem létat až nepochopitelně pomalu. Navíc je uděláno tak, aby zvládlo přistát i na nerovném terénu na co nejkratší vzdálenosti, což nám pilot samozřejmě hnedka předvedl a zastavil prakticky na pětníku. Toto byl asi druhý nejsilnější zážitek hned po francouzském Breitling Jet Teamu{.
My si to pomaličku šněrovali zjišťovat co nám ještě letecký den může nabídnout, a tak jsme za ukázky hasícího vrtulníku dorazili k pochutinám. Zde na nás samozřejmě čekaly vysokohorské přirážky, ač jsme příliš vysoko nebyli. Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že letadla samotná byla hodně vysoko a tím se přirážka zvládla vytvořit. Stejně jsme si něco dali...když to tak udělá každej, tak si človíčči pěkně namastí kapsu, to já poznám. S pivem a né moc dobrou kukuřicí jsme si vybrali místečko k vegetění a koukali do mraků. Tam nás než jsme odešli uchvátili pouze dvě věci. První byl srb (jehož jméno si samozřejmě už nepamatuju) na Super Galebu G4 a následně Očovškí Bačovia ze Slovenska se svými větroni.
Pak už jsme se vydali pomaličku k domovu stejně jako hromada dalších lidí, jelikož začlo krápat. Autobusy se rychle plnili, ale my jako správně drzí skorodůchodci jsme si ukořistili místo k sezení a nechali se unášet řvoucím busem směrem k domovu. Doma jsme pojedli co lednice dala, na chvilku se natáhli a já už se pak šel chystat na slezinu se svými geodetickými ex-spolužáky...ale to je zas jiná pohádka...
Pokud vydržíte nebo přetočíte ty francouzský kecy, tak na vás čeká asi nejlepší video co sem našel o těchto bláznech...
středa 5. září 2007
Summer is gone!
Začalo nam září, děti se rozutekly do škol, dovolenkáři se vrátili z dovolených, rodiče se připravují na nápor stresu spojený s učebními 'úspěchy' svého potomka, ulice se zaplnily ještě větším množstvím aut, parkoviště vykazují sníženou hladinu volných míst a konečně téma, které mě dneska zajímá, teplota za poslední týden klesla přibližně o dvacet stupňů (v případě, že budeme uvažovat nejnižší respektive nejvyšší teplotu).
Co to udělá s lidskou imunitou se asi dozvíme po uplynutí inkubační doby, ale všichni mi jistě dáte za pravdu, že taková změna teploty není to pravé ořechové. Venku už zase není na co koukat, dámy jsou cudně zahalené do oblečků vhodných pro tuto teplotu, čímž pádem nám řidičům odpadají poplatky za opravu otlučených nárazníků, blatníků a podobných součástí automobilu, při porušení pravidel silničního provozu, oficiálně též nazývané jako 'nedostatečné věnování se situaci na pozemní komunikaci'. No dobře, tak oficiální znění to pravda není, ale mě mrznou venku ruce, abych tento článek zplodil, pravidla silničního provozu po kapsách kupodivu nenosím a hledat se mi to nechce, takže se všichni spokojíme s timto termínem. Nicméně abych se vrátil k těm oděrkám na laku a promáčknutým blatníkům, mě se zatím nic podobného nestalo, ale tato zpráva je jedna z prvních když se teploty vyšplhají dostatečně vysoko a rádia začnou upozorňovat na rizika s tím spojena, a proto jsem to sem zahrnul.
Každopádně toto asi není to nejožehavější co se dá na problému snížené teploty najít. Mně, jako člověka trávicího většinu pracovní doby venku, trápí spíš fakt, že začíná půlroční období, kdy budu venku kosnout i přes několik vrstev oblečení včetně ponožek...obul bych si i dvoje boty kdyby to pomohlo...a hlavně kdyby to šlo...
Možná bych se mohl pustit i do odvážných teorií, co je příčinou těchto výkyvů, ale myslím, že svět ještě není připraven na mou tezi o velkém 'akvárku' plném lidí nazývající se Země, které slouží jako hračka pro aliení děti. A proto zůstaneme jen u toho, že je prostě kosa...jste rádi?
pondělí 3. září 2007
Nějaké photho...
Pár fotek, který sem vytvořil...
Společnost při měření...
Tento výhled jsem měl z kopečku nad Pouzdřanama...
Společnost při měření...
Tento výhled jsem měl z kopečku nad Pouzdřanama...
Víkend na roštu...
Jsou tři hodiny odpoledne a já s Evičkou se chystáme na netrpělivě očekávanou akci tohoto týdne. Jedeme za Máňou (pořád dělá v té stejné kobce) a jeho přítulkyní do Vyškova na chalupu a tam budeme hrdlama prolívat litry a litry alkoholu a do žaludku dostávat deka a deka tepelně zpracovaného masa. Jednoduše řečeno jedeme na grilovačku.
Cestou jsme přímo v Dědicích (to je část Vyškova, přesně to místo kam jsme jeli) odlovili kešku a vzhledem k tomu, že už i tak jsme měli zpoždění, nechali jsme zbytek odlovu na den odjezdu. Po nastrkání auta do mrňavé garáže jsme se mohli rovnou vrhnout na ochutnávku kuchařského umění velmistra Máni. Nebylo to vůbec špatný a to nás čekalo ještě hodně takových gurmánských zážitků.
Co nás ale hlavně čekalo bylo pivo, kterého, jak jsme velice brzy zjistili, bylo málo. Bylo ho totiž pouze pětadvacet na tři mužské pivalačné postavy a to jak sami určitě uznáte je nutně málo :-) Proto při příjezdu třetího klanu (všichni s sebou měli polovičky) se polovina z nás odebrala do nedaleké Hypernovy, aby se dokoupili zásoby. Dokoupilo se co bylo potřeba (já truba jsem si neřekl o obyčejnou vodu, proto jsem musel celý další den chlastat sladkej Sprite či co to bylo) a akcička se mohla rozjet. Začalo to pozvolna a já už od začátku měl problém s jedním Vyškovským úkazem a sice odpařováním piva. Člověk se na chviličku otočí a půlka pryč...nebo mi to tak aspoň připadalo ;-) Celý večer se nesl v poklidném duchu, vytáhli jsme i Scrabble abychom měli nějaké alkoholem opojené kulturní vyžití, ale nějak se na něj nedostalo. Na Bang! se jaksi taky nedostalo a tak sem balíček karet vezl zpátky do Brna naprosto netknut. Kolem druhé ráno jsme se tak nějak shodli na tom, že už jsme si asi všechno řekli a vzhledem k tomu, že někteří z nás (my ne!) museli brzo vstávat a odjet, šlo se hromadně spát.
Hlavní část dne byla úspěšně za námi a ráno už bylo jen potřeba zjistit a zlikvidovat škody. Ač se tomu dá těžko věřit, žádné škody nebyly evidovány. Bylo proto nutno něco napáchat...a proto jsem naprosto omylem trošku zlikvidoval plastovou židli...ale fakt jenom omylem...ona si začala. Každopádně po likvidaci této škody jsme si na oběd dali dva fláky kuřecího a jako správní hosti jsme utekli...tak ne no. Vyrazili jsme do Hypernovy, jelikož hostitelé nemají přibližovadlo, a tam nakoupili co bylo třeba. Odvezli jsme je zpět, pomohli jim potrhat jablka, naplánovali odlov a vyrazili ho uskutečnit.
Vlastně se už potom nic zajímavýho nestalo, vyrazili jsme domů, odlovili čtyři Vyškovské kešky a cestou se stavili v Tescu na druhej dnešní nákup. Pak už nás čekala jen koupel, což po tom vyuzeným víkendu byla naprostá pohádka. A dál bylo jídlo a spánek...jak už to tak v životě bývá...
Ono to na vyprávění vlastně tak záživný není, ale mám pár pěkných fotek, tak sem to musel nějak okecat ;-)
Fotodokumentace:
Začátek akce...
Moje malá pyrowoman...
On tak sice nevypadá, ale je to v podstatě hodnej kluk :-D
"Né dé sem chálec..."
Noční grilovačka pod světlem svíčky...
A takhle vypadal plod naší noční práce...
Cestou jsme přímo v Dědicích (to je část Vyškova, přesně to místo kam jsme jeli) odlovili kešku a vzhledem k tomu, že už i tak jsme měli zpoždění, nechali jsme zbytek odlovu na den odjezdu. Po nastrkání auta do mrňavé garáže jsme se mohli rovnou vrhnout na ochutnávku kuchařského umění velmistra Máni. Nebylo to vůbec špatný a to nás čekalo ještě hodně takových gurmánských zážitků.
Co nás ale hlavně čekalo bylo pivo, kterého, jak jsme velice brzy zjistili, bylo málo. Bylo ho totiž pouze pětadvacet na tři mužské pivalačné postavy a to jak sami určitě uznáte je nutně málo :-) Proto při příjezdu třetího klanu (všichni s sebou měli polovičky) se polovina z nás odebrala do nedaleké Hypernovy, aby se dokoupili zásoby. Dokoupilo se co bylo potřeba (já truba jsem si neřekl o obyčejnou vodu, proto jsem musel celý další den chlastat sladkej Sprite či co to bylo) a akcička se mohla rozjet. Začalo to pozvolna a já už od začátku měl problém s jedním Vyškovským úkazem a sice odpařováním piva. Člověk se na chviličku otočí a půlka pryč...nebo mi to tak aspoň připadalo ;-) Celý večer se nesl v poklidném duchu, vytáhli jsme i Scrabble abychom měli nějaké alkoholem opojené kulturní vyžití, ale nějak se na něj nedostalo. Na Bang! se jaksi taky nedostalo a tak sem balíček karet vezl zpátky do Brna naprosto netknut. Kolem druhé ráno jsme se tak nějak shodli na tom, že už jsme si asi všechno řekli a vzhledem k tomu, že někteří z nás (my ne!) museli brzo vstávat a odjet, šlo se hromadně spát.
Hlavní část dne byla úspěšně za námi a ráno už bylo jen potřeba zjistit a zlikvidovat škody. Ač se tomu dá těžko věřit, žádné škody nebyly evidovány. Bylo proto nutno něco napáchat...a proto jsem naprosto omylem trošku zlikvidoval plastovou židli...ale fakt jenom omylem...ona si začala. Každopádně po likvidaci této škody jsme si na oběd dali dva fláky kuřecího a jako správní hosti jsme utekli...tak ne no. Vyrazili jsme do Hypernovy, jelikož hostitelé nemají přibližovadlo, a tam nakoupili co bylo třeba. Odvezli jsme je zpět, pomohli jim potrhat jablka, naplánovali odlov a vyrazili ho uskutečnit.
Vlastně se už potom nic zajímavýho nestalo, vyrazili jsme domů, odlovili čtyři Vyškovské kešky a cestou se stavili v Tescu na druhej dnešní nákup. Pak už nás čekala jen koupel, což po tom vyuzeným víkendu byla naprostá pohádka. A dál bylo jídlo a spánek...jak už to tak v životě bývá...
Ono to na vyprávění vlastně tak záživný není, ale mám pár pěkných fotek, tak sem to musel nějak okecat ;-)
Fotodokumentace:
Začátek akce...
Moje malá pyrowoman...
On tak sice nevypadá, ale je to v podstatě hodnej kluk :-D
"Né dé sem chálec..."
Noční grilovačka pod světlem svíčky...
Back to schooool...
Tak tu mame prvni školní den. Je třeba se ohlédnout za prázdninovými úspěchy, letními láskami, propitými nocemi i pracovními odpoledni. Začíná vam to zase nanovo. Předpokládám, že většina z vás je již volnými dny znuděna a do školy se těšila, ostatně jako jsem to měl i já když jsem si ještě užíval prázdnin jako dítko školou povinné. Tak dobře, není tak úplně pravda, že bych se do školy vyloženě těšil, vzhledem k tomu, že jsem většinu prázdninového času strávil na brigádě, abych si mohl pořádně užít školní kantýnu a bohatství v ní ukrytá. Taktéž první dny, kdy se ještě učení nebralo tak vážně, jsme většinou strávili v hospodě a jak je všem dobře známo, bez peněz do hospody nelez...proto bylo nutné nějaký ten pětník naspořit během prázdninové brigády.
Někdy se ovšem stalo, že za mizerně placenou otročinou stály vyšší cíle...třeba nákup nového mobilního telefonu...respektive nákup prvního mobilního telefonu za vlastní peníze. Krásny, v pořadí již třetí kousek v začínající a postupně se rozrůstající se řadě koupených a následně prodaných nebo darovaných mobilů... Nakonec jsem ho těsně před prodejem odstřelil elektřinou a oprava mě stála skoro patnáct stovek, ale vzpomínám na něj pouze v dobrém... Jinak, kdyby to někoho zajímalo, byl to Ericsson T65...
No, vraťme se k problematice návratu do školních lavic po prázdninách. Tam mě lákalo jediné...kamarádi. Je sice fakt, že během prázdnin jsem si užíval s jinou sortou lidí, ale přecejen spolužáci jsou spolužáci... Navíc ta pohoda domluvit se na nějaké akci, to bylo něco úžasnýho. Teďka když se chceme sejít, chce to nějakýho blbce kterej všechno dostatečně včas obvolá, vybere misto, vybere datum, které se nikdy nehodí všem a neustále apeluje na bývalý spolužáky, aby se zúčastnili a když potvrdí účast, aby to dodrželi...zatím jsem ten blbec byl vždy, kromě jednoho případu, já a ne vždy z toho má člověk pocit zadostiučinění... Ale tak tento vikend ten pocit snad mit budu, vzhledem k tomu kolik práce, času, potažmo i peněz mě to stálo...ale to uvidime az v sobotu...
Jak to tak vypadá, tak nejsu schopnej udržet se tématu, které začalo jako vzpomínka na začátky školního roku, tak možná ještě vyměním titulek :-) A vzhledem k tomu, že doba přemýšlení o čem se mám rozpovídat dál přesáhla půl minuty, tak článek ukončím, abych nezačal vařit nejakou slohovou břečku, vyznačující se značnou nečitelností. Takže děti...hurá do školy...
Někdy se ovšem stalo, že za mizerně placenou otročinou stály vyšší cíle...třeba nákup nového mobilního telefonu...respektive nákup prvního mobilního telefonu za vlastní peníze. Krásny, v pořadí již třetí kousek v začínající a postupně se rozrůstající se řadě koupených a následně prodaných nebo darovaných mobilů... Nakonec jsem ho těsně před prodejem odstřelil elektřinou a oprava mě stála skoro patnáct stovek, ale vzpomínám na něj pouze v dobrém... Jinak, kdyby to někoho zajímalo, byl to Ericsson T65...
No, vraťme se k problematice návratu do školních lavic po prázdninách. Tam mě lákalo jediné...kamarádi. Je sice fakt, že během prázdnin jsem si užíval s jinou sortou lidí, ale přecejen spolužáci jsou spolužáci... Navíc ta pohoda domluvit se na nějaké akci, to bylo něco úžasnýho. Teďka když se chceme sejít, chce to nějakýho blbce kterej všechno dostatečně včas obvolá, vybere misto, vybere datum, které se nikdy nehodí všem a neustále apeluje na bývalý spolužáky, aby se zúčastnili a když potvrdí účast, aby to dodrželi...zatím jsem ten blbec byl vždy, kromě jednoho případu, já a ne vždy z toho má člověk pocit zadostiučinění... Ale tak tento vikend ten pocit snad mit budu, vzhledem k tomu kolik práce, času, potažmo i peněz mě to stálo...ale to uvidime az v sobotu...
Jak to tak vypadá, tak nejsu schopnej udržet se tématu, které začalo jako vzpomínka na začátky školního roku, tak možná ještě vyměním titulek :-) A vzhledem k tomu, že doba přemýšlení o čem se mám rozpovídat dál přesáhla půl minuty, tak článek ukončím, abych nezačal vařit nejakou slohovou břečku, vyznačující se značnou nečitelností. Takže děti...hurá do školy...
pátek 31. srpna 2007
Den na hovno...znáte to!?
Jak už to to tak v životě bývá, není každej den posvícení. Všichni určitě znáte ten pocit, když se ráno probudíte, hned zkraje se něco posere a vy už začínáte tušit, že jste se probudili do dne, který se třema slovy dá označit jako 'kompletně na hovno'. Já měl tento den zrovna včera...
Den začal krásně. Probudil jsem se vedle své drahé polovičky, vrhl se na ranní hygienu a byl si koupit snidani. Když jsem platil hlavou mi bleskla taková drobnost, která se mi z hlavy od včerejška mírně vykouřila...na místě kde parkuju se provádí blokové čištění. Když jsem čtvrt hodiny po začátku dorazil na misto, ulice už byla vyčištěná...prozatím pouze od aut, ale to bylo taky to jediný co mě zajímalo. Jako naprostý panic v těchto věcech jsem jako prvni volal na policii, kde mě 'pohotový' a policii její 'dobre jméno' potvrzující strážník po několikerém zopakování mé espezetky utvrdil, že tam o tom nic nemá páč jim to tam volají asi až po akci a proto to mám zkusit za hodinu. Příjemnej jak prášky na blití, opravdu... Když se mi to rozleželo v hlavě cestou na trolejbus, šel jsem checknout jestli na značce není náhodou telefon...byl! Zavolal jsem teda přímo do odtahovky, kde mi paní semetrika, podobně příjemná jak pan policajt dala telefon přímo na odtahové parkoviště, kde mi (kupodivu) nejpříjemnější z ranní svaté trojice mr. odtahář oznámil, že auto tam je, řekl mi adresu a ja mohl s klidnou duší jet do práce...
V práci jsem si vytvořil kafe a začal dělat na jedné ptákovině, která mi tu zbyla ze včerejška. Bylo to schéma vodovodu, kde bylo potřeba něco dodělat a něco oddělat a bylo to celkové strašně zdlouhavy, časově náročný a děsně mě to nebavilo...stejně jako začínající pruzeni od šéfa.
Po obědě, který se ukázal jako světlý okamžik dosavadního dne, jsme jeli vytyčovat vodovod. Vytyčování je činnost při které máme souřadnice vytáhlé z plánu a vodovod určujeme v terénu. Souřadnice jsem měl samozřejmě od mého bezchybného šéfa a tím začal finální problém dnešního dne.
Ač v terénu su bezchybnej většinou já, jelikož dělám s mašinou, u které by bylo téměř vždy hned videt že sem se chyby dopustil, můj bezchybný šéf začal řvát samozřejmě na mně, když mi bod vycházel o deset metrů jinam než měl. Jeho oblíbená hláška 'seš normální?', když jsem mu oznámil o kolik jinam mi bod vychází, byla pouze začátkem. Když jsem zkontroloval všechny možné známé úhly a všechny seděly jak mají, znovu jsem mu oznámil, že mi to vychází deset metrů jinam. Vzhledem k tomu, ze můj šéf je vypatlanej cholerik, vzal vytyčku, škrábl s ní o zem společně s výkřikem 'do piče já se na to vyseru' nebo něčím podobným a začal řvát na mně. Netuším co (asi něco z jeho omezeného repertoáru urážek), jelikož ja na něj řval taky, takže pravděpodobně ani jednomu z nás nebylo příliš rozumět. Jedinej kdo se v tu chvíli bavil byli asi místní dělňasi, kteří tam makali. Tragéd vzal vytyčku a škrábl s ni následně do auta, což bylo nutně komentovano pouze 'však to rozbi, to pomůže' a začali sme prohlížet čísla bodů, souřadnice, plánek a jiný zbytečnosti. Aby nakonec zhmotnělá inteligence zařvala že 'jedem do prdele páč nám to nevychází', což bylo mířeno na dělňase, který nám měl zatloukat kolíky. Mírnějším hlasem pak podotkl, že za hodinu se vrátíme.
V kanclu jsme přišli na jednu drobnost a sice že mi pantáta Vševěd dal blbý souřadnice...což mi bylo jasný už venku. Vzhledem k tomu, že ve slovníku Pana bezchybného slova vyjadřující omluvu nenaleznete (jsou vyměněna za bonusová slova vyjadřující nadávku), byl nedávný incident označující mne za idiota smeten ze stolu, zameten pod koberec a nakonec i shozen do Vltavy...tolik klišé v jedné větě...
Není to tak dávno co jsem dělal průzkum veřejného mínění a dozvěděl jsem se od lidí mému šéfovi blízkých, že slova omluvy byla z jeho úst slyšena asi tolikrát, kolik automatů na kondomy najdete ve Vatikánu. Nicméně pokud bych bral své dosavadní zaměstnání jako kurz asertivity, tak mám jako učitele jednoho z nejlepších...bohužel...
Po tomto incidentu se z Doktora Vševěda stal Profesor Smíšek a po úspěšném vytyčení bodu, kvůli kterému jsem ztratil část života, ten vůl oznámil: 'No vidis že to de, proč to nešlo předtím?', což mě velice teoreticky mělo rozesmát, nebo možná aspoň uvolnit atmosféru, která z mé strany byla stále napjatá. Nepovedlo se ani jedno a ten člověk mě sral pořád stejně...
Zbytek pracovní doby proběhl celkem v pohodě, nicméně jeho blízkost mě stále nedovolovala vychutnat si konec pracovní doby. Nakonec sem se dovezl do kanclu a on odjel něco doměřit, čehož jsem využil, vyzvedl si nešéfa, ktery mě hodil na odtahové parkoviště, zaplatil krásných dvanáct stovek (v době kdy mám prachů fakt minimum tak tohle se opravdu hodilo) a už se vezl svým miláčkem zpátky domů.
Aby ten den ale nebyl tak na hovno, šli jsme s Evickou na večeři, dali si dobrýho Modrýho Portugala, večer se koukli na magory z Vyvolených, všechny je pěkně okomentovali a šli jsme spát. A nakonec ten den nebyl tak špatnej...
úterý 28. srpna 2007
Běh na dlouhou trať...zase VyVolení!
Prázdniny pomalu končí a televizní obrazovky, časopisy i noviny zdobí stále častěji reklama na dalsi díl yntelygentni reality show VyHulení...pardon VyPatlaní...ehm...VyVolení Noví hrdinové... Je fakt, že člověk, kterej se rozhodne ukázat celýmu národu jak vybrakováno má v palici, je svým způsobem hrdina...spíš sice idiot, ale hrdina taky.
Jak jste pravděpodobně uhádli, já nejsu fanoušek tohoto pořadu, ale někdy se na něj rád kouknu. Proč? Znáte lepší způsob jak si zvednou sebevědomí než když zjistíte co za exoty po světě lítá? Nebo ještě lépe...co za exoty lítá po vašem městě? Navíc je to sranda, hlavně když se vás sleze víc, máte tu správnou náladu a celé dění na obrazovce komentujete.
Nevím kolik z vás se včera na zahájení třetí sezóny dívalo, každopádně do první reklamy jsme se pouze seznámili s moderátory, kteří nás budou další tři měsíce provázet touto ždímačkou peněz. Díky Bohu, že Bůček a Kobza mají na starosti noční vysílání, které jsem viděl jednou, celou dobu jsem čekal na něco zajímavého a to se ukázalo až na konci... Pokud vás zajímá cože bylo to zajímavé na nočním vysílání, tak správná odpověď je 'závěrečné titulky'. Je to smutné, ale bohužel je to tak. Proto předpokládám, že tyto dva rádobyvtipné rádobymoderátory pravděpodobně moc často neuvidim, což mi zajistí klidný spánek a ničím nerušený další psychicky vývoj...
Ještě se na chvilku vrátím k moderátorům, kteří mezi první a druhou reklamou předváděli špatně nacvičený skeč, který komentoval nováček Míra Hejda. Ten nam ukázal ze 'zákulisí' vily právě tento skeč, kdy se Kobza s Bůčkem bavili o tom, jak se jim nechce moderovat, když můžou sedět na tak pohodlným gauči ve vile. Bylo to zbytečně dlouhý a až neuvěřitelně trapný a divákovi téměř blikal na obrazovce nápis 'vatáž'. Pro ty co neví co je vatáž, tak je to něco co obsahuje velké procento filmů a poznáte ji tak, že kdyby jste ji z filmu vystřihli, zjistíte, že jediný co se stane je snížená metráž a lepší pocit z celého díla.
Po další nutné reklamě, které s přibývajícím časem zabíraly stále vice času, jsme se konečně dočkali a poznali nové hrdiny naživo. Byla to nejzábavnější část pořadu, protože tragicky vtipné medailonky se nedaly pozorovat jinak než s otevřenou pusou a narůstajícími pochybami o soudnosti lidí v nich vyobrazenych. U některých (jmenovitě u Markéty) se dost dobre dalo pochybovat i o alespoň stopových prvcích nějaké přirozené inteligence. V tomto pripade bych doporučil lobotomii a následné obarvení vlasů, čímž bychom docílili alespoň nějaké umělé inteligence a zvýšení IQ lehce nad padesát bodů. Nicméně pokud bych měl někomu dát hlas, byla by to určitě ona, protože vidět tuto hříčku přírody naživo musí být k nezaplacení. Navíc by slečna prudce hnula s průměrnou inteligenci ve vile, což by zaručeně mělo taky svůj dopad...
Láďa s trikem supermana na mně udělal dojem už když jsem ho poprvé viděl. Silně emotivní, na matku citově vázaný (ani jedno z těch dvou nemusi byt tolik na škodu) a hlavně vořech vybrakovaný podobně jak Markéta. Jen s tím nešťastným rozdílem, že Láďa se snaží plodit humor, což vždy mělo za následek pouze to, že se divák cítil trapně za něj. Sliboval slzy ať už se do vily dostane nebo ne a skutek utek...myslím, že i s tímto individuem by byla ve vile zábava.
Naproti těmto dvěma vypadal Juli jako polobůh. Ač si o něm myslím svoje, na moje negativní city nezapůsobil tak jak ti dva, takže ho můžeme brát za relativně normálního...přecejen, mezi slepými jednooký králem jest...
Doufám že ve vás nová várka VyHulených zanechala také tak pozitivní pocity jako ve mně a že se budeme potkávat i u dalších psychicky vyčerpávajících dílů této masami a bulvárem milované soutěže...
úterý 21. srpna 2007
Geokačerskej paintball...
Kazdy týden mi chodí do me virtuální stránky (do mailu pokud to chcete takto polopaticky) takovy 'newsweek' ze stránek Geocachingu. V tom jsou napsány novinky, které se v této komunitě přihodily. Vždy když jsem si ho pročítal, přeskakoval jsem prvni tři odstavce s tim, že se mě to netýká. Jednou jsem ale vyjimecne četl vše co v newsweeku bylo a narazil jsem na jednu paintballovou akcičku poblíž Olomouce. Olomouc není tak daleko a my se s Evickou už několikrát bavili o tom že někam vyrazíme si zastřílet. Ja to hrál jednou a když nepočítám občasné bolestivé zásahy a alkoholové výpary z předchozí noci, které se mi shromažďovaly pod maskou a útočily přímo na mé čichové buňky, tak jsem si to parádně užil. Stejně tak i moje peněženka což je jeden z důvodů proc jsem to podruhé zatím nehrál...zatím...
Ještě ten den kdy jsem tuto akcičku zjistil, jsem to oznámil Evičce a ta jako správný brutalista nadšeně souhlasila :-) Hned jsme se proto 'will attendli', coř znamená jediné...ře se zúčastníme. Když jsme se zapsali k této akci, bylo před námi ještě mnoho dnů, spousta práce a i cela dovolená. Trošku jsme na to zapomněli a když jsme si vzpomněli, bylo před námi posledních pár dnů. Sobota se blížila mílovými kroky a my s nervozitou skříženou s nadšením začali plánovat vše potřebné. Hlavní a nejdůležitější věcí byly samozřejmě peníze. Ty jsme nějaké splašili, i když to po dovolenkové finanční oblevě nebylo jednoduché... Druhá neméně důležitá věc byla jak se tam dostat. Původně jsem plánoval hromadu okrsek, vzhledem k tomu že nevlastním žádnou platnou dálniční známku, jenže když jsem zjistil že cesta tam trvá dvě hodiny, což je dvakrát víc než po dálnici, že je o několik desítek kilometrů delší a nakonec taky proto že jde o okrsky, jsem se rozhodl pro koupi dálniční známky a masáž pneumatik myho miláčka na nechutné a placené dé jedničce.
Cesta probíhala v pohodě, žádnou nehodu, uzavírku nebo jinou překážku jsme na cestě nepotkali a vzhledem k tomu ze mi navigace ukazovala, že dojedem az po desáté, bylo nutné párkrát překročit povolenou rychlost. Vymotat se v Olomouci bylo právě diky navigaci v pohodě a dorazili jsme na misto asi dvě minuty před desátou. Pozdravili jsme se s již příchozíma a během okamžiku se přesunuli na misto výdeje všeho potřebného.
Po vysvětlení cože to paintball vlastně je a jak se hraje, jsme si šli projít areál, kde se boje odehrávaly. Vyfasovali jsme zbraně, masky, někteří oblečení a pro začátek 200 kuliček a šli jsme na stanoviště. Tam nám byly ještě nějaké pokyny dovysvětleny a mohli jsme jit střílet...
Začínali jsme standardní dva týmy, dvě vlajky a stačilo se dotknout vlajky toho druhého týmu. V této prvni hře jsem nevystřelil ani jednu jedinou kuličku a zasáhla me do nohy jedna zbloudilá...no co uz... V dalších kolech jsme k venkovním prostoram přidali vnitřek a potom si zahráli i na teroristy a policajty. Teroristi, jak to tak v životě občas bývá, obě dvě kola vyhráli... Člověk si to ani neuvedomil a najednou bylo o čtyři hodiny víc a spousta lidí se začala přesouvat do hospody. Zbylo nás pár, kteří jsme měli jeste kuličky a koule na to hrát a tak jsme dali finální masakr. Ten spočíval v tom, že se hrálo pouze venku a bylo neomezeně životů, jen si pro nový musel člověk dojít ke své vlajce. Potom ale přišla ještě větší smršť a sice že byli všichni nesmrtelní...to je sice hezký, ale bolest jsme pořád ještě cítili, takže zde jsem dostal nejeden bolestivý zásah.
Nakonec kuličky došly a my se šli taky převlict, zaplatit a přesunout se do hospody. K tomu nam opět výborně posloužila navigace, i když se mi povedlo přejet odbočku. V hospodě jsme měli konečně pořádnou možnost probrat všechny paintballove zážitky, ale hlavně ty geocacherske. Seznámili jsme se spoustou stejně 'praštěných' lidí a bylo to velice příjemné. Po několika vypitých nápojich (ač nebylo jednoduché si něco objednat, personál vypadal značně zmateně), po snězenem jídle a nakonec i po zaplaceném cechu, jsme nabrali párek geokačerů a vydali jsme se něco odlovit do sbírky. Bylo už dost hodin, tak jsme odlovili pouze dvě kešky a jeli zpět do Brna. Cesta byla klidnější, protože nebylo kam spěchat a taky protože bylo o něco plnější auto.
Po bezpečném dojezdu domů jsme spočítali krvavá kolečka na našich tělech, prošli se sprchou a pak uz si jen užívali poklidného večera s vínkem a nějakým dobrým filmem... Několika slovy, byl to velice příjemně strávený den a ani kolečka všude možně na našich tělech a ráno bolavé nohy na tom nic nezmění. Už se těším až si takovou akci zase zopakujem...
středa 15. srpna 2007
Dovolená 2007, část čtvrtá...
Z paměti se mi už drobné detaily vytrácí a proto to tímto článkem zakončím...počítejte tedy s tím, že je asi poněkud delší...já to zatim nevím, páč ho eště nemám, žejo. ;-)
Den 4.
Sobota...co chcete v takový krásný den dělat jiného než se válet? Těžká otázka? Jak pro koho... Dá se samozřejmě dělat milión plus jedna věc a u nás bychom ji určitě prožili naprosto jinak, ale tady v Tunisku, na dovolené jsme sobotu strávili přesně tak, k čemu byla původně určena...veget...
Nenapíšu tedy asi nic zajímavého, byl to den velice podobný několika předchozím...a proto...
Den 5.
Neděle byla konečně předurčena k tomu, že půjdeme nakupovat do města, vyzkoušíme městskou hromadnou dopravu, budeme smlouvat, budeme mít hromadu dárků a celý den si nějak užijeme. Začali jsme už včera tím, že jsme si dali budík na dřívější čas, myslim, že na osmou. V osm jsme budík típli, v 8:09 taky a nastavili ho na půl...o půl jsme ho típli, 8:39 taky, 8:48 taky a takhle až do čtvrt na deset a nakonec jsme na snídani došli asi tak o deset minut později než v jiné dny kdy jsme nechtěli "vstát dřív abychom nejeli v tom vedru". Inu...toto se nepovedlo, nicméně jsme byli rozhodnuti, že stejně pojedem. Po snídani jsme si sbalili nejnutnější věci a vydali se na nedalekou zastávku THD (Tuniská hromadná doprava).
Na zastávce stál autobus a chystal se odjíždět. Nicméně Evička ho jedním či dvěma zkušenými mavnutími rukou přesvědčila aby nás ještě vzal. Pro ty co to neví, tak do místních autobusů se leze zadem a vylízá předem. Je to kloubový, čili dlouhý autobus a poplatek se platí přímo týpkovi v autobuse. Během těch tří zastávek než jsme se dostali na řadu s placením mě napadlo, co asi dělají lidi co chcou jet třeba jen jednu či dvě zastávky? Asi mají smůlu, nebo musí pánovi hodit prachy do kasičky a bez lístku se prodrat k řidičovi, aby mohli vystoupit. No, ale my jeli dvacet minut, tak nám to bylo jedno jak to místní dělají. Jinak styl ježdění místních řidičů je značně sebevražedný. Tam se na nějaký přednosti nehraje a když to nestihnete ubrzdit, vaše smůla a když nemáte dostatek drzosti se někam vecpat, tak máte taky smůlu a strávíte tam mládí...případně stáří...jak kdo...někteří se možná během čekání přehoupnou z mládí do stáří, ale to už je takovej koloběh života.
Když jsme dorazili do Sousse, první co nás tam potkalo byl týpek, kterej nám vnutil 'zdarma' nějaký nechutně kýčovitý náhrdelníky či co to bylo za hnus. Pak už jen požadoval nějakej drobák na kafe s tím, že pokud nemáme, že nám moc rád rozmění. Chvílu jsme s ním debatovali až se nám nakonec povedlo ty ptákoviny vrátit. A to byl teprve začátek...
Hned kousek od zastávky byla tržnice, do které jsme se hodlali dostat. Chtělo to přeskákat pár desítek aut, která se snažila někam dostat a odmítnout jen asi tři nebo čtyři nabídky na taxík. Když jsme vešli do tržnice, nestačili jsme se divit. Tam teda bylo lidí jako sraček s prominutím a prodrat se někam ke stánku nebo někam byl teda pořádnej výkon. Ze začátku byly všude akorát hadry a když se nad tím tak pozastavím a uberu trochu lidí, tak to tam vlastně vypadalo jak na Vietnamské tržnici kdekoliv v ČR. Jen ti lidi...no a komu se daří nejlépe v davu? No? No správně, zlodějům. A proto abychom nepřijeli z dovolené s prázdnou, ale aspoň s nějakým silným zážitkem (nemusí být pozitivní, stačí když je silnej), tak když jsme se prodrali až k prvnímu stánku, kde měli něco, co bychom teoreticky i mohli chtít, tak jsem zjistil, že nemám peněženku. Nicméně v ní byly opravdu jen peníze a nebylo jich tolik, že bychom neměli co jest až do konce pobytu, Evička měla svoje a každej jsme měli odloženo na pokoji, takže se vlastně nic nestalo, ale ten pocit...
Mno, ale tak co člověk nadělá. Já byl sice nasranej, ale něco koupit jsme museli. U stánku, kde jsem to zjistil, jsme svou nabídkou urazili (prvního) obchodníka (a pak že tunisáci smluvaj...pche...) a pokračovali jsme ve výletu až jsme došli na konec tržnice, kde nás zaujala stejná věc jako u prvního stánku. Byla to malá vodárna a týpek teda taky dvakrát nesmlouval, ale tak dostali jsme se na nějakou přijatelnou sumu a chtěli odejít. Nicméně občan nám začal nutit nějakou další ještě měnší a ještě dražší vodárnu. My ji tak dlouho odmítali, až jsme se z šedesáti dostali na pět a pak konečně pochopil, že ji opravdu nechcem a nechal nás odejít...ale byl to boj! Cestou do jiných uliček jsme potkali snad všechno včetně zeleniny, koření, léků, plastů, prostě všeho. Když jsme narazili na stánek kde měli bonga, tak jsme urazili druhého obchodníka a rozhodli se, že na to pečem a nakoupíme v útrobách hotelu.
Cestou ven jsme opět odmítli hromadu taxíků, optali se čím se dostanem k hotelu Skannes El Hana, počkali asi dvacet minut a už jsme si to s dalším šílencem za volantem štrádovali 'domů'. Cesta byla dlouhá a nepohodlná, ale nakonec jsme bez ztráty kytičky dosáhli svého provizorního domovu a mohli se zase cítit tak nějak pohodlně.
Po zjištění, že je čas oběda jsme do sebe něco naprali a šli náš neúspěšný den zaležet k bazénu. Moje nálada se pomalu zlepšovala a rozpouštěla v chlorové vodě.
Po večeři jsme si vychutnali opět bingo a nějaký další rádobyzajímavý animační program a šli se bavit na pokoj. Další kousek z mozaiky naší dovolené se ztratil a už nám zbýval jen jeden...
Den 6.
Ráno jak vystřižené z letního katalogu cestovní kanceláře...ehm....ostatně jako všechny ostatní rána.
Dneska je pondělí a to znamená, že naše dovolená se nepěkně přiblížila svému závěru. Čeká nás ještě nakoupení ostatních darů, svezení se na velbloudovi, rozeslání pohledů, sbalení a mezi to všechno musíme narvat ještě jeden veget :-) Stihli jsme všechno. Veget z toho byl asi nejpříjemnější, protože vybírat dárky nebyla moje parketa, na velblouda mě týpek vyhodil téměř proti mé vůli (ale já se ani nijak nebránil, jen sem nechápal), na pohled sem zapomněl napsat číslo ulice a pizza tam nebyla až tak slavná jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale užili jsme si to pondělí...teda...až na večer kdy se ke mně 'konečně' dostaly ty střevní potíže, které jsou tam pro 'strangers' tolik obvyklé. Čili večerní posezení s přáteli (jedna dvojice) se nějak nekonalo a naše poslední noc tak zůstala pouze na pokoji, kde jsme pro změnu luštili křížovky, koukali na Přátele a povídali si. Nastavili jsme si budík na třičtvrtě na pět a šli spát...
Den 7. - odlet
Ráno jak z čítanky pro havajanky...nebo tak nějak... Poprvé jsme viděli východ slunce, poprvé jsme čekali až otevřou jídelnu a poprvé byl budík opravdu potřeba. V šest jsme naklusali na snídani, kde nikdo nebyl (kupodivu?), moc toho nesnědli a šli čekat (dnes nejčastější činnost) na autobus. Autobus přijel téměř jak měl a už jsme si to šinuli na letiště. Pasová kontrola, odevzdání ústřižků s našima iniciálama (které nám policie nechala když jsme přiletěli), odevzdání bagáže, průlez detektorem kovů a pro změnu opět čekání. Seděli jsme a koukali na Pár Pařmenů v mobilu a čekali až nás začnou skládat do autobusu, který nás odveze k letadlu. Trvalo to něco přes hodinu a pak už to šlo rychle...schody, autobus, schody, letadlo, sedadlo a zase čekat. Vzhledem k tomu, že lítání nesnáším (jak jsem zjistil před sedmi dny), tak ty dvě hodiny pro mně byly dost náročný. Ale pan pilot to zase zvládl a bezpečně jsme přistáli na letišti, abychom mohli opět čekat.
Čekalo nás pasové přivítání a hlavní zábava dne - čekání na zavazadla...těm se pravda poněkud nechtělo...teda...aspoň tomu mýmu, Evička ho dostala hned, ale já čekal až do doby, kdy tam skoro nikdo nebyl. Nicméně i toto jsme přežili v pohodě a šli jsme zařídit odvoz domů přes nejmenovanou Student agency. Měli jsme pár desítek minut čas a tak jsme si šli dát něco nezdravýho do 'meka'. Pak to chtělo hodně trpělivosti a hledání, abychom zjistili odkud vlastně ty jejich skořápky jezdí. Nikde to totiž není napsaný. Ale i tuto překážku jsme zvládli na jedničku...no...maximálně dvojku.
Na Florenci jsme vytáhli bagáž, zjistili, že Eviččin kufr se trošku rozpadl, sepsali se stewardkou protokol, nechali se nařknout řidičem, že jsme to určitě měli už na letišti, ale že s nima to máme jednodušší papírování, ujistili ho, že pokud to mělo být vtipný, tak to nechápem, následně se nám podařilo pana řidiče úspěšně ignorovat a nakonec i bez ztráty kytičky vypadnout na nástupiště odkud nás měla odvézt jiná skořápka domů! Ta ale bohužel jela až za hodinu a čtvrt. Logiku slečny, která nám to objednávala by asi trumfla i veverka s urvanou hlavou, ale už se stalo. Autobus do kterého nás nepustili (i přes to, že měli minimálně devět míst volných) s tím, že máme lístky na jiný čas, jsme teda nechali odjet a tím se ubezpečili, že to možná bude mor Student agency, která najímá samé 'zajímavé' lidi...teda...samé ne...byly tam i vyjímky. Stewardky co s náma jely z letiště i z Prahy byly dobrý.
Teď už před námi byly jen dvě a půl hodiny v autobuse s jedním z nejdebilnějších filmů jaký jsem kdy viděl s názvem Cellular, s jednou z nejhorších rádobydálnic s názvem D1 a s několika dobrými kávami z automatu z autobusu a byli jsme doma...konečně!
Sečteno a podtrženo se nám dovolená moc líbila a pokud se zadaří a pojedem kolem vánoc do Egypta, tak se nám tam snad bude taky tolik líbit (a mně se potom podaří to tady tolik neprotahovat)...
Pokud jste to dočetli všechno až sem, máte můj obdiv, ale asi to nebylo tak děsný, když se vám to povedlo ;-) Tak u kratších článků brzo zdarec...
Fotodokumentace:
Tak v tomto hotýlku jsme bydleli...
Jedna z placených zábav...
...druhá z placených zábav...
Tenhle chtěl moc peněz...
...ten stejnej z větší dálky...
Pohled z desetikilometrové výšky...
A tímto strojem jsme letěli...
...je velkej, co? :-)
Den 4.
Sobota...co chcete v takový krásný den dělat jiného než se válet? Těžká otázka? Jak pro koho... Dá se samozřejmě dělat milión plus jedna věc a u nás bychom ji určitě prožili naprosto jinak, ale tady v Tunisku, na dovolené jsme sobotu strávili přesně tak, k čemu byla původně určena...veget...
Nenapíšu tedy asi nic zajímavého, byl to den velice podobný několika předchozím...a proto...
Den 5.
Neděle byla konečně předurčena k tomu, že půjdeme nakupovat do města, vyzkoušíme městskou hromadnou dopravu, budeme smlouvat, budeme mít hromadu dárků a celý den si nějak užijeme. Začali jsme už včera tím, že jsme si dali budík na dřívější čas, myslim, že na osmou. V osm jsme budík típli, v 8:09 taky a nastavili ho na půl...o půl jsme ho típli, 8:39 taky, 8:48 taky a takhle až do čtvrt na deset a nakonec jsme na snídani došli asi tak o deset minut později než v jiné dny kdy jsme nechtěli "vstát dřív abychom nejeli v tom vedru". Inu...toto se nepovedlo, nicméně jsme byli rozhodnuti, že stejně pojedem. Po snídani jsme si sbalili nejnutnější věci a vydali se na nedalekou zastávku THD (Tuniská hromadná doprava).
Na zastávce stál autobus a chystal se odjíždět. Nicméně Evička ho jedním či dvěma zkušenými mavnutími rukou přesvědčila aby nás ještě vzal. Pro ty co to neví, tak do místních autobusů se leze zadem a vylízá předem. Je to kloubový, čili dlouhý autobus a poplatek se platí přímo týpkovi v autobuse. Během těch tří zastávek než jsme se dostali na řadu s placením mě napadlo, co asi dělají lidi co chcou jet třeba jen jednu či dvě zastávky? Asi mají smůlu, nebo musí pánovi hodit prachy do kasičky a bez lístku se prodrat k řidičovi, aby mohli vystoupit. No, ale my jeli dvacet minut, tak nám to bylo jedno jak to místní dělají. Jinak styl ježdění místních řidičů je značně sebevražedný. Tam se na nějaký přednosti nehraje a když to nestihnete ubrzdit, vaše smůla a když nemáte dostatek drzosti se někam vecpat, tak máte taky smůlu a strávíte tam mládí...případně stáří...jak kdo...někteří se možná během čekání přehoupnou z mládí do stáří, ale to už je takovej koloběh života.
Když jsme dorazili do Sousse, první co nás tam potkalo byl týpek, kterej nám vnutil 'zdarma' nějaký nechutně kýčovitý náhrdelníky či co to bylo za hnus. Pak už jen požadoval nějakej drobák na kafe s tím, že pokud nemáme, že nám moc rád rozmění. Chvílu jsme s ním debatovali až se nám nakonec povedlo ty ptákoviny vrátit. A to byl teprve začátek...
Hned kousek od zastávky byla tržnice, do které jsme se hodlali dostat. Chtělo to přeskákat pár desítek aut, která se snažila někam dostat a odmítnout jen asi tři nebo čtyři nabídky na taxík. Když jsme vešli do tržnice, nestačili jsme se divit. Tam teda bylo lidí jako sraček s prominutím a prodrat se někam ke stánku nebo někam byl teda pořádnej výkon. Ze začátku byly všude akorát hadry a když se nad tím tak pozastavím a uberu trochu lidí, tak to tam vlastně vypadalo jak na Vietnamské tržnici kdekoliv v ČR. Jen ti lidi...no a komu se daří nejlépe v davu? No? No správně, zlodějům. A proto abychom nepřijeli z dovolené s prázdnou, ale aspoň s nějakým silným zážitkem (nemusí být pozitivní, stačí když je silnej), tak když jsme se prodrali až k prvnímu stánku, kde měli něco, co bychom teoreticky i mohli chtít, tak jsem zjistil, že nemám peněženku. Nicméně v ní byly opravdu jen peníze a nebylo jich tolik, že bychom neměli co jest až do konce pobytu, Evička měla svoje a každej jsme měli odloženo na pokoji, takže se vlastně nic nestalo, ale ten pocit...
Mno, ale tak co člověk nadělá. Já byl sice nasranej, ale něco koupit jsme museli. U stánku, kde jsem to zjistil, jsme svou nabídkou urazili (prvního) obchodníka (a pak že tunisáci smluvaj...pche...) a pokračovali jsme ve výletu až jsme došli na konec tržnice, kde nás zaujala stejná věc jako u prvního stánku. Byla to malá vodárna a týpek teda taky dvakrát nesmlouval, ale tak dostali jsme se na nějakou přijatelnou sumu a chtěli odejít. Nicméně občan nám začal nutit nějakou další ještě měnší a ještě dražší vodárnu. My ji tak dlouho odmítali, až jsme se z šedesáti dostali na pět a pak konečně pochopil, že ji opravdu nechcem a nechal nás odejít...ale byl to boj! Cestou do jiných uliček jsme potkali snad všechno včetně zeleniny, koření, léků, plastů, prostě všeho. Když jsme narazili na stánek kde měli bonga, tak jsme urazili druhého obchodníka a rozhodli se, že na to pečem a nakoupíme v útrobách hotelu.
Cestou ven jsme opět odmítli hromadu taxíků, optali se čím se dostanem k hotelu Skannes El Hana, počkali asi dvacet minut a už jsme si to s dalším šílencem za volantem štrádovali 'domů'. Cesta byla dlouhá a nepohodlná, ale nakonec jsme bez ztráty kytičky dosáhli svého provizorního domovu a mohli se zase cítit tak nějak pohodlně.
Po zjištění, že je čas oběda jsme do sebe něco naprali a šli náš neúspěšný den zaležet k bazénu. Moje nálada se pomalu zlepšovala a rozpouštěla v chlorové vodě.
Po večeři jsme si vychutnali opět bingo a nějaký další rádobyzajímavý animační program a šli se bavit na pokoj. Další kousek z mozaiky naší dovolené se ztratil a už nám zbýval jen jeden...
Den 6.
Ráno jak vystřižené z letního katalogu cestovní kanceláře...ehm....ostatně jako všechny ostatní rána.
Dneska je pondělí a to znamená, že naše dovolená se nepěkně přiblížila svému závěru. Čeká nás ještě nakoupení ostatních darů, svezení se na velbloudovi, rozeslání pohledů, sbalení a mezi to všechno musíme narvat ještě jeden veget :-) Stihli jsme všechno. Veget z toho byl asi nejpříjemnější, protože vybírat dárky nebyla moje parketa, na velblouda mě týpek vyhodil téměř proti mé vůli (ale já se ani nijak nebránil, jen sem nechápal), na pohled sem zapomněl napsat číslo ulice a pizza tam nebyla až tak slavná jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale užili jsme si to pondělí...teda...až na večer kdy se ke mně 'konečně' dostaly ty střevní potíže, které jsou tam pro 'strangers' tolik obvyklé. Čili večerní posezení s přáteli (jedna dvojice) se nějak nekonalo a naše poslední noc tak zůstala pouze na pokoji, kde jsme pro změnu luštili křížovky, koukali na Přátele a povídali si. Nastavili jsme si budík na třičtvrtě na pět a šli spát...
Den 7. - odlet
Ráno jak z čítanky pro havajanky...nebo tak nějak... Poprvé jsme viděli východ slunce, poprvé jsme čekali až otevřou jídelnu a poprvé byl budík opravdu potřeba. V šest jsme naklusali na snídani, kde nikdo nebyl (kupodivu?), moc toho nesnědli a šli čekat (dnes nejčastější činnost) na autobus. Autobus přijel téměř jak měl a už jsme si to šinuli na letiště. Pasová kontrola, odevzdání ústřižků s našima iniciálama (které nám policie nechala když jsme přiletěli), odevzdání bagáže, průlez detektorem kovů a pro změnu opět čekání. Seděli jsme a koukali na Pár Pařmenů v mobilu a čekali až nás začnou skládat do autobusu, který nás odveze k letadlu. Trvalo to něco přes hodinu a pak už to šlo rychle...schody, autobus, schody, letadlo, sedadlo a zase čekat. Vzhledem k tomu, že lítání nesnáším (jak jsem zjistil před sedmi dny), tak ty dvě hodiny pro mně byly dost náročný. Ale pan pilot to zase zvládl a bezpečně jsme přistáli na letišti, abychom mohli opět čekat.
Čekalo nás pasové přivítání a hlavní zábava dne - čekání na zavazadla...těm se pravda poněkud nechtělo...teda...aspoň tomu mýmu, Evička ho dostala hned, ale já čekal až do doby, kdy tam skoro nikdo nebyl. Nicméně i toto jsme přežili v pohodě a šli jsme zařídit odvoz domů přes nejmenovanou Student agency. Měli jsme pár desítek minut čas a tak jsme si šli dát něco nezdravýho do 'meka'. Pak to chtělo hodně trpělivosti a hledání, abychom zjistili odkud vlastně ty jejich skořápky jezdí. Nikde to totiž není napsaný. Ale i tuto překážku jsme zvládli na jedničku...no...maximálně dvojku.
Na Florenci jsme vytáhli bagáž, zjistili, že Eviččin kufr se trošku rozpadl, sepsali se stewardkou protokol, nechali se nařknout řidičem, že jsme to určitě měli už na letišti, ale že s nima to máme jednodušší papírování, ujistili ho, že pokud to mělo být vtipný, tak to nechápem, následně se nám podařilo pana řidiče úspěšně ignorovat a nakonec i bez ztráty kytičky vypadnout na nástupiště odkud nás měla odvézt jiná skořápka domů! Ta ale bohužel jela až za hodinu a čtvrt. Logiku slečny, která nám to objednávala by asi trumfla i veverka s urvanou hlavou, ale už se stalo. Autobus do kterého nás nepustili (i přes to, že měli minimálně devět míst volných) s tím, že máme lístky na jiný čas, jsme teda nechali odjet a tím se ubezpečili, že to možná bude mor Student agency, která najímá samé 'zajímavé' lidi...teda...samé ne...byly tam i vyjímky. Stewardky co s náma jely z letiště i z Prahy byly dobrý.
Teď už před námi byly jen dvě a půl hodiny v autobuse s jedním z nejdebilnějších filmů jaký jsem kdy viděl s názvem Cellular, s jednou z nejhorších rádobydálnic s názvem D1 a s několika dobrými kávami z automatu z autobusu a byli jsme doma...konečně!
Sečteno a podtrženo se nám dovolená moc líbila a pokud se zadaří a pojedem kolem vánoc do Egypta, tak se nám tam snad bude taky tolik líbit (a mně se potom podaří to tady tolik neprotahovat)...
Pokud jste to dočetli všechno až sem, máte můj obdiv, ale asi to nebylo tak děsný, když se vám to povedlo ;-) Tak u kratších článků brzo zdarec...
Fotodokumentace:
Tak v tomto hotýlku jsme bydleli...
Jedna z placených zábav...
...druhá z placených zábav...
Tenhle chtěl moc peněz...
...ten stejnej z větší dálky...
Pohled z desetikilometrové výšky...
A tímto strojem jsme letěli...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)