Je neděle a já snad poprvé zvládnu napsat v tento den příspěvek. Bohužel v pátek na to nebyl čas jak v práci tak po ní, protože pátek byl kapku hektický. Rozhodli jsme se s Evičkou, že vyzkoušíme něco pro mně naprosto nového a sice jet k moři jen na otočku. Pravda, v autobuse jsme strávili dvakrát tolik času, než jsme si užívali u moře, ale když se za tím teď poohlédnu, tak toho vůbec nelituju.
Vše začalo jak bylo již zmíněno v pátek. Jeli jsme my dva a ještě jeden páreček s náma. Odjezd před šestou od Ústředního hřbitova a návrat na to samé místo o 37 hodin později. V práci jsem byl celý den venku a jak možná většina z vás ví, bylo vedro až k zdechnutí...představa slunění se u moře mi moc lukrativní nepřišla, ale po přibližně třinácti hodinách v klimatizovaném autobuse mi už sluníčko začalo scházet. Je fakt, že jen co jsme o půl osmé (!) vylezli poprvé ven když už slunce svítilo, tak nám bylo jasné, že tenhle den bude stát za to. Nicméně než jsme se dostali k tomuto místu, čekal nás dlouhý let v autobuse, hledání co nejméně nepohodlné polohy pro spánek, několik zastávek a dvouhodinové čekání na trajekt. Zezačátku to vypadalo, že na něj budeme čekat tak půl dne, fronta se zdála být minimálně desetkrát větší než je kapacita té kocábky, která nás měla převést na náš cílový ostrov Rab, ale nakonec to nebylo tak zlé. Taky proto, že začaly pendlovat kocábky dvě. A když už jsme byli uvnitř, tak jsme žasli kolik se tam těch aut vlastně vejde...a nebylo jich málo. Cesta přes vodu byla v klidu, nikdo nezvracel, nikdo neskákal přes palubu, ani mořskou vílu jsme nezamotali do lodního šroubu, prostě klídek. Pak už nás čekala jen asi hodinka a byli jsme na prvním výkladovém místě. Zde se vylidnil téměř celý autobus a zbylo nás asi deset, kteří jsme si to fičeli další půl hoďku do kempu. No a pak začalo to pravé veselí. Bylo něco po deváté a my se začli šněrovat do plavek, brali deky, ručníky, opalovací krémy, brýle, prostě vše co je potřeba na správné 'dolce far niente' (sladké nicnedělání) na pláži ;-) První část dne samozřejmě zahrnovala pouze válení se na dece a letmé prozkoumávání teploty vody, kvality pláže a hloubka respektive mělkost pobřeží. V našem případě to byla zaručeně mělkost, protože i když jsme byli skoro pul kiláku od pobřeží, tak voda sahala sotva po pás, takže pokud jsme si chtěli zaplavat, chtělo to vodní pochodové cvičení o několika stovkách metrů... Ale jelikož byl všude písek, bordel v podobě mušliček nalepených na řasách či co to bylo za humus se objevoval jen občas, tak nám pochod nevadil :-) Když už jsme se dostatečně nabažili válení se na dece, vydali jsme se k blízké hospůdce či co to bylo a tam se 'osvěžili' jedním Karlovačko pivem. Když pominu, že natočit ho pánům trvalo značně dlouho, tak větší problém byla teplota piva. Ani ta cena 15kn by mě tak neštvala jako to, že pivo bylo lehce vlažné...no, ale dopadl jsem ještě dobře, kamarád do toho dostal led. Ale nakonec jsme se shodli, že se třeba Karlovačko podává, podobně jak Pegas s citrónem, s ledem. Po úspěšném zdolání této kulinářské lahůdky nás napadlo, že si půjčíme kolo a pojedem se projet po blízkém okolí. Moc jsme toho nenajezdili a vrátili jsme se do stanu. Tam jsme zjistili, že se nám nic nechce a že teda nevíme co dělat...nakonec jsme se dokopali k tomu, že jsme si půjčili loďku a vydali se na asi kilometr vzdálenou oblázkovou plážičku. Jelikož jsme byli velice nesehraní, tak dostat se tam se podobalo marnému boji jít po chodníku s třemi promilemi v krvi bez zabrání celé šířky chodníku. Prostě řečeno, na určené místo jsme se dostávali tzv. cik-cak způsobem. Což je mnohem náročnější a taky mnohem delší než zvolená trasa. Takže jsme pravděpodobně ujeli mnohem víc než kilometr jen cestou tam :-) Na miniplážičce jsme nebyli sami, byla tam nějaká bandička mladých lidí na šlapadle a nějací dva nudisti na podobné loďce jakou jsme měli my. Právě kvůli přítomnosti jiných lidí jsme se tam dlouho nezdrželi a vydali se na cestu zpět. Díky změně v osazení lodě a taky díky tomu, že jsme měli vítr v zádech se nám plavilo mnohem lépe...myslím, že jsme to dokonce zvládli v rekordním čase :-) Když jsme přistáli, byl největší problém zjistit kolik je hodin. Mobily jsme měli všichni zašitý někde daleko, hodinky už nikdo nenosíme a tak jsme se začali rozhlížet koho bychom vyhmátli a vyžebrali informaci o čase. První pokus vyšel naprázdno, když jeden maník, který s náma byl v autobusu, hodinky neměl. Další pokus byl na mně. Viděl jsem asi tři lidi a všichny příliš daleko...minimálně sedmdesát metrů a to vzhledem k tomu jak moc se mi nechtělo bylo naprosto neakceptovatelné. Nakonec jsem zahlídl svoji oběť, která sice nešla k nám, ale přiblížila se tak na padesát metrů a já prostě musel využít příležitosti. Byl to týpek s děckem v náruči a mou anglickou otázku vyrozumněl a i odpověděl...takže jsem vybral dobře :-) Zjistili jsme, že máme asi tři hodiny do odjezdu autobusu. Takže plán byl jasný, opalovat se ještě pár minut (navrhovaná hodina byla zamítnuta třemi ze čtyř hlasů), pak odnesem loď, hodíme sprchu, zajdem se najíst, dáme si pověstnou Chorvatskou zmrzlinu a akorát nám to vyjde na odjezd. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Ve sprše jsme si užívali sladkou vodu (nebo aspoň já), sbalili se a vyrazili do městečka na oběd. Na třetí pokus jsme vybrali restauračku, která nám vyhovovala. Peněz nebylo přehršel a další se nám už rozměňovat nechtěly, takže jsme vybírali také podle ceny. S Evičkou jsme si každý dali Lazaně, které byly naprosto výborné a Peťka s Liborem si dali makrelu a pizzu. Ti taky vypadali celkem spokojeně a tak jsme zaplatili a hrnuli to zpátky do našeho přístavu. Tam jsme vyzvěděli kdeže to mají tu nejlepší zmrzlinu a ano, bylo to půl kiláku zpátky do městečka, asi sto metrů od místa, kde jsme obědvali (nebo večeřeli??). Ale tak co, času máme dost, tak proč ne. No a i tady jsme dostali zmrzlinu tolik nepodobnou té naší. Hlavně co se týče nabírání kopečků. Jeden kopeček 3kn, ale ten měl velikost asi tak tří kopečků v Brně...nebo kdekoliv jinde v ČR troufám si říct. A chuťově to taky byla prostě hitparáda. No, ale čas se nám krátí a tak 'letíme' zpátky k busu, kde už jen naložíme věci, dáme s Liborem pivko (není nic lepší na lazaně a zmrzlinu :-D) a za prudce oddechujícího větru odjíždíme směr trajekt, se zastávkou pro lidi z prvního kempu. Když jsme po osmé dorazili k trajektu, vítr foukal ještě silněji a po několika historkách od delegáta v našem kempu, jsem měl trošku obavu, aby nás pustili. Totiž vzhledem k tomu, že jim už jednou při pořádným fičáku jedna loďka řachla a pár lidí tam zůstalo, tak když se jim zdál vítr moc silný, tak prostě přestali jezdit...v tom případě bychom byli ještě teďka na Rabu. Nicméně jak jsem se následně dozvěděl od našeho řidiče, to co foukalo byl sice vítr, ale ten byl teplý z jihu a byl v pohodě...takže...o půl deváté jsme mohli vyplout. A dál? Dál už je jen film Účastníci zájezdu v jehož polovině jsem usnul a s občasnýma přestávkama jsem spal celou cestu. Takže teďka su sice solidně dolámanej, ale relativně vyspanej...dnešní beach teda asi nebude taková katastrofa jak jsem myslel. Každopádně zažitek to byl parádní a už se těšim na další pokračování...
Fotodokumentace:
Tak tuhle frontu jsme čekali taky...
...a tady vesele pokračuje!!
To vzadu nalevo není bójka, ale policajt, měřící nám rychlost!!
Takto nějak vypadá i ta kocábka, na které právě stojíme...
Peťka a Libor
Evička a já
Někde tam vzadu napravo se schovává ta oblázková pláž...
Žádné komentáře:
Okomentovat