Fiza's blog: Vejšlap v údolí Wachau...

Jak jsem včera slíbil, tak i dnes plním a píšu sem nový článeček. Je to opět tři dny od posledního příspěvku a jak to tak vypadá, tak to tak bude většinou, jelikož přes víkend nějak není čas...případně chuť, jak kdy. Dneska se zaměřím na náš (můj a mé přítelkyně) vejšlap do údolí Wachau

. Začalo to velice krvelačným vstáváním kolem páté ráno, jelikož za deset šest už jsme se museli nalodit do autobusu. Vzhledem k tomu, že spát jsme šli kolem jedné, tak si asi dokážete představit jak jsme vypadali. Bohužel v autobuse jsem zas byl už dostatečně čilý na to abych nemohl usnout a tak jsem sledoval Přátele v mobilu O:-) I to mě po čase omrzelo a tak jsem jen sledoval probíhající cestu a poslouchal rádio. Netrvalo dlouho a dostali jsme se do našeho prvního stanoviště...do Melku

. Tam na nás čekal pěkný parčík, pěkný klášter, ale hlavně spousta divně mluvících převážně alienů (rozuměj důchodců). Parčík jsme prolítli stejně jako klášter a jelikož naše skupina se rozpadla, tak jsme se vraceli k autobusu, protože žádné info o odjezdu se k nám jaksi nedostalo. U autobusu nikdo nebyl až na Evžena (našeho řidiče). Nu což, já se převlíkl do něčeho kratšího a pohodlnějšího, protože slunko nám začínalo ukazovat, že dneska to teda potepe. A jak jsme se měli zanedlouho přesvědčit, tak mělo pravdu. Dali jsme si teda druhou snídani a po příletu naší průvodkyně s tím, že odjedem až za hodinu jsme se vydali do městečka. Tam jsme si dali zmrzlinu, která sice stála osmdesát pencí, ale styl, kterým to mistrná paní rakouská naběračka nabírala by vydal za minimálně dva a půl kopečku kydnutý do kornoutu u nás. Zmrzlina to byla dobrá a po zhlídnutí, že městečko nám nemá co nabídnout jsme si to štrádovali zpátky k busu. Před odjezdem se nám stala jedna velice zvláštní věc. Došla k nám mrňavá japonská panička a velice lámanou pseudo-angličtinou se nám snažila cosi vysvětlit. Po mylném dojmu, že oni chcou, abychom je my vyfotili, jsme se nakonec dopracovali k tomu, že dvě japonky se chcou vyfotit s nama. Nechápali jsme se, ale podařilo se nám na fotku vyloudit co nejpřirozenější výraz jakého jsme byli v dané situaci schopní :-) Ještě jsme se utvrdili v tom, že dámy nemaj tucha co myslíme tím, že jsme z 'Ček repablik', potvrdili japonskýmu týpkovi, že 'Čekoslovakia' je téměř to místo, ze kterého jsme se tu objevili a už jsme si to šinuli pryč, směrem k našemu prvnímu výstupu a k naší první zřícenině...

Tam se nic moc zajímavýho nestalo. Vyšlápli jsme směr zbouranina, místní domorodec nám poradil dvě cesty, my si vybrali tu strmější a netrvalo dlouho a už jsme obdivovali Dunaj z výšky několika desítek metrů.

Další zastávka byla ta, která byla téměř poslední a hlavně nejnáročnější. Dostali jsme dvě hoďky pro fóra a šli jsme se kouknout kamže

nám toho Lvího krále

zavřeli. Vejšlap to byl masnej jak prase, protože stínu se nedostávalo, konec taky v nedohlednu a slunko nám to teda dalo pěkně zežrat. Nakonec jsme se i přes počáteční kyslíkové, tekutinové i tepelné problémy dostali až nahoru. Bohužel zde přišel problém. Měli jsme najitou kešku, která se ukazovala být ještě dvěstě metrů za hrad. Mno...cesta nevypadala nejbezpečněji, na netu k této kešce psali, že má obtížnost terénu čtyři z pěti, ale že není potřeba horolezecké vybavení, akorát dobré boty. To co jsem měl já by se jako dobré boty dalo označit s přivřenýma očima, ale Eviččiny běžecké boty s prakticky žádným vzorkem a prakticky žádným držením kotníku, už jen stěží. Nicméně touha po dalším zdolaném státu nás táhla (nebo tlačila?) vpřed. Občasné problémy s tím, že jsme se dost často nacházeli pár centimetrů od srázu, kde bysme těžko rozcházeli případný pád, Evičče moc nepomáhal, vzhledem k její akrofóbii (strach z výšek). Ale nakonec jsme se prodrali k nějakým horolezcům, pozdravili je a asi deset metrů od nich odlovili naši asi nejcennější kešku

. Tak...první část, cesta nahoru, byla řádně dokončena, teď budem muset nějak dolů. Jako nejjednodušší řešení se nám jevilo plachtění, ale kvůli možným následkům jsme se rozhodli pro opatrné sklouzávání zpátky na cestu.

Ta hrudka vlevo je hrad a jak jsou asi uprostred fotky takovy dva zuby,
tak u toho pravyho se nachazela ta keska;-)

Nyní už nás nic zásadního nečekalo...vlastně ano, čekalo...už od té doby co jsme se plahočili strmo vzhůru jsem se těšil až doklušem do autobusu a dám si pěkně vychlazenýho Kozla. A takhle zasloužený pivo jsem neměl už dlouho...aspoň týden ;-) Když teda nepočítám páteční výlet s kamošem na motokáry...ale tak o tom možná zase příště ;-)

Fotodokumentace: