Slavkov 2007

Jak již název vypovídá, v tomto článku, který bohužel překonal magickou hranici jednoho týdne od posledního příspěvku, se budu zabývat festivalem Slavkov 2007. Původní plány, které začaly už v pátek a které zahrnovaly festival Slunce, krachly s tím, že jsme chtěli stejně jít jen na Kerny, kteří hráli až o půlnoci a hlavně lístky stály tři kila...což na jednu kapelu je trošku moc. No a vzhledem k tomu, že se celý festival přenášel po netu, tak jsme se na to koukli takto. Mohli jsme tedy v klidu zavítat do hospody a hodit si pár míčů a pár šipek, abychom se pěkně o půl jedné dopravili domů a zjistili, že ještě neskončili ani Horkýže slýže. Kerni nakonec začali asi o čtvrt na dvě... Karel (bubeník) opět udával tempo, které by uspalo i teenagera na extázi, takže mě to asi v půlce uspalo...ale jen na chvíli, po pár písničkách mě nějaká tajemná síla probudila a donutila mě vychutnat si zbytek koncertu.

V sobotu po brzkém probuzení kolem desáté jsme odpískali bowling a dál si užívali volna v posteli. Odpoledne jsme se vydali pro lístky nedaleko za Bučovice (je tam lesní víla a za žebřík vám dá lístky ;-)) a na večer jsme se konečně dostali na očekávaný fesťák. První hra, která nás čekala, bylo naše oblíbené hledání parkovacího místa, které jsme si většinou vychutnávali ve středu po volišu. Nicméně chtělo to jen asi čtvrt hodiny a půl nádrže a měli jsme flek. Sice nás pak čekala cesta délkou směle se rovnající s Maratonem, ale my ji úspěšně zvládli. U vchodu nám zřízenec zřídil lístky mohutným škubnutím a my si to už pádlovali směrem k dunící Haně Hegerové. Lidí bylo všude jak sraček, ale my si dokázali najít volný flíček za kotlem skandujícím u pódia. Nedaleko od nás byl stánek Líbím se Ti.cz, takže jsme se vydali pro (před rokem tolik in) gumové náramky. Můj černý teď obšťastňuje rukojeť řadící páky u mého mazlíka. Teď jsem měl na mysli černý náramek Líbím se Ti a řadící páku svého auta...to jen tak na vysvětlenou!! Když Hana Hegerová (konečně!!) dohrála, měl nastoupit Michal Hrůza, jehož jsme si už chtěli vychutnat ve stoje. Sbalili jsme si proto svoje saky i paky a dali se na pochod ku pódiu. Našli jsme příjemné místečko nedaleko pódia kousek od bedýnek a čekali co bude. Netrvalo to dlouho a Borek Kapitánčik oznámil nástup očekávaného hudebníka. Před námi se vyskytovala menší banda puberťáků, v čele s černovlasou slečnou, která vlastnila řetízky s lebkami a s nápisem REBEL. Na botách potom krásné anarchistické áčko a na mobilu totéž. Prostě Rebel :-D Vypadala fakt 'kůůůůl'...ale dál. Michal začal hrát známé vály ještě z dob Kirkenů a já si uvědomil jak je to už dlouho co jsem na žádném koncertě nebyl. Ta hromada podivných opilých lidí zasahujících vám do vaší osobní zóny, ta bolest nohou (která se projevila po čtyřech hodinách stání dost zásadně), to nádherné dunění bubnů, které vám připadá jako nepravidelný tlukot vašeho srdce a prostě celá ta atmosféra živé hudby. Hodina utekla jak nic a hudba na chvíli utichla. Nastupovali Wohnouti, jejichž hudební tvorbu naprosto neznám. Nicméně my se posunuli blíže k pódiu a užívali si i ty neznámé tóny, které se mně osobně moc líbily. I Wohnouti po hodině skončili a po přídavku nadobro odešli. Další interpret byla Anna K, což bylo pro mně překvapení večera. Čekal jsem zklidnění, přetrpění této kapely a vychutnání si finálních Divokejch Billů...leč, bylo to jinak. Anna naprosto úžasně komunikovala s publikem, hrála kromě jedné samé známé písničky a když to člověk poslouchá naživo, tak zjišťuje, že okolní hudba je docela solidní nářez. Strašně se mi to líbilo. Společně s Michalem Hrůzou naprosto nejlepší z těch čtyř a opravdu jedinečnej zážitek. Nakonec i Anna po hodině skončila a my se opět o kousek přiblížili k pódiu, takže už jsme zabírali 'druhou řadu' od hrazení. Bylo čtvrt na jedenáct a nás po třech a půl hodinách stání docela bolely nohy. Což hudebníky samozřejmě vůbec netrápilo, a tak klidně zvučili asi dvakrát dýl než ostatní kapely...je sice fakt, že jich bylo dvakrát víc, ale ta půl hodina byla značně vyčerpávající. Místa bylo čím dál míň, sil taky a pomalu nám začalo docházet že už nemáme co pít. Ale vydrželi jsme, což nevím jestli bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Podle mě totiž DB byli z těch čtyřech kapel, které jsme viděli ti nejhorší! Hráli asi nejkratší dobu (což pravděpodobně nebyla jejich vina a hlavně mi to nevadilo), jejich repertoár zahrnoval kromě čtyř možná pěti opravdových pecek samé průměrné až podprůměrné vály, většinou pocházející z nejstarších alb, které mi zrovna kvalitní nepřijdou a vůbec jsem z toho měl takové prazvláštní pocity. Ale je to jen můj subjektivní názor. Prostě Divokej Bill jasné zklamání večera. Bylo asi půl dvanácté když to celé skončilo a my se vydali jak ovce směrem do města. Nohy bolely celkem solidním způsobem a pohyb byl pro mně na jednu stranu značně frustrující, ale na stranu druhou velice příjemný. K autu jsme se stihli dostat ještě ten samý den a už jsme si to hasili domů...nutná zastávka na nějakou nezdravou přesnídávku v 'mekovi' na Rohlence a pak už jen pár desítek minut a hurá do betle...mno...ale byl to fakt super večer. Což znamená, že v pátek pojedu znova...a sice na Kerny do Rosic...tak se taky stavte...